2.čtení: Mt 25, 1-12

Bratři a sestry,

všimněte si prosím, že dnes bude řeč o světle. Vy jste světlo světa. To právě nám řekl Ježíš v prvním čtení. Už teď jste světlo světa – tak, jak tady sedíte, se všemi svými chybami, se vším, co si nesete životem,  jste světlo světa. Ne – stanete se světlem – musíte se snažit atd. – ne, už tím světlem jste. Ať je malinké, slabé, či jasné jako plamen v noci, úkolem světla je svítit, osvětlovat cestu ostatním, prosvěcet tmu, které si třeba s nadcházející zimou užijeme víc než dost. Taky už se těšíte na jarní sluníčko? Jasně, zvedá nám náladu. Naše světlo – tedy my jako světlo – má stejně tak lepšit náladu lidem okolo. Je to náš úkol bez ohledu na věk, vzdělání, hmotnost, profesi, sociální postavení, schopnosti či velikost sebevědomí.

I v našem podobenství je řeč o světle. Úkolem družiček bylo o světlo se starat, aby mohly na svatbě vykonat úkol. To je příměr – a chápeme, že je opět řeč o úkolu pro nás, pro náš život. Podívejme se na družičky a mějme na paměti, že je řeč o nás.

Dnes je poslední neděle církevního roku, to nám připomíná poslední čas a také poslední soud. Podobenství o deseti družičkách je podobenství o našem čekání i o  zlomu, kdy Syn člověka přijde a všechno, co se nás týká, se objasní, ukáže a rozhodne. Zlomová je chvíle příchodu ženicha – k té taky směřuje úkol družiček.   Chvíle příchodu Syna člověka je zlomová i v životě jednotlivce, církve,  dějin tohoto světa. Do poslední chvíle se nedá odhadnout, kdy Syn člověka přijde. Nejprve k tomu čekání. Na dvakrát pěti družičkách vidíme, jak odlišně se k tomu můžeme postavit, jak různě se zařizujeme. Ježíš vlastně hned na začátku podobenství prozrazuje, že pět jich bylo pošetilých a pět rozumných. Vtip je v tom, že se nepozná, které byly které. Rozdíl mezi nimi se ukázal až v okamžiku, kdy se rozlehl křik: „Ženich je tu, jděte mu naproti“. Družičky to probudilo. Nedá se to přehlédnout – ano, během čekání usnuly, usnulo jich bez výjimky všech deset. Celý průvod, celá církev, všichni, kteří věří v Kristův druhý příchod, všichni občas usínáme. Zmáhá nás únava a pochybnosti, když nic v našem světě nenasvědčuje tomu, že ten, kterého čekáme, přijde ve své slávě.

Je toho tolik, s čím si nevíme rady a čemu nerozumíme, tolik nás toho zaměstnává, jsme unaveni každodenním životem. A ženich nejde a nejde. Už dva tisíce adventů a svět je pořád stejný a možná horší, kolem je temnota a světla hodně málo. Tak kdy už ten ženich přijde, kdy začne hostina Beránkova?

Být vyčerpán dlouhým čekáním – v tom problém není.  Žádná družička nezůstala vzhůru…  Jsme vyzýváni k prozíravosti,  která vidí dopředu, počítá i  se zdržením – vždyť hostina se neřídí našim časem.

Teprve, když bylo třeba vítat ženicha, projevil se rozdíl mezi družičkami. V podobenství rozhoduje zásoba oleje, ne vlastnictví lampy. O těch rozumných se vypráví jako o připravených. V čem spočívala jejich rozumnost a připravenost? Nespolehly se, tak jako často my se spoléháme v životě, že nás vždycky někdo na poslední chvíli zachrání, že nám někdo pomůže nebo se to „nějak zařídí“.

Ženich přichází totiž jindy, než se předpokládalo. Přichází překvapivě pozdě … a zároveň překvapivě náhle. A právě ten překvapivý okamžik rozhodne, kdo bude přijat a kdo zůstane venku. Čteme:“Pět z nich bylo pošetilých a pět rozumných. Jedny si vzaly olej do zásoby, zatímco druhé ne.“ Všechny se vydaly ženichovi naproti, ale jen některé se na svůj úkol řádně připravily. 

Většinou se tento oddíl vykládá tak, že olej, to je naše víra. Přesněji dlouhodobý postoj víry, který není možný narychlo koupit u kupců, vyprosit si půjčení u druhých, protože o postoj víry se zkrátka nelze podělit. Jako víru není možné druhým nařídit, odkázat, vyvzdorovat nebo vybrečet, není možné se o ni ani podělit. Ta zásoba má být navíc dlouhodobá, jako víra v životě – ne chvilkové svaté vytržení v neděli, o svátcích, v mezních životních situacích. Dlouhodobý postoj víry jako přitakání Božímu plánu s mým životem, pokorný postoj v každé chvíli, kdy si uvědomuji, že nemůžu a nesmím být jen já a moje zájmy měřítkem věcí, že nejsme sami svoji. Většinou se tento oddíl takto vykládá a my si samo sebou přejeme patřit mezi družičky rozumné a připravené.  

Při pohledu na podobenství nás však může napadnout ještě jiná věc. Jak zásadní roli vlastně hraje ten olej? Je to opravdu tak, že jeho nedostatek rozhodl o zavržení pošetilých družiček? Co myslíte, že by se stalo, kdyby pošetilé družičky došly k ženichovi a řekly mu: „Pane, svítíme málo, skoro už vůbec, ale ty nás přesto můžeš přijmout na svou hostinu.“ Vzpomeňme, kolikrát Kristus navštěvuje celníky a hříšníky, kolikrát odpouští – i ve chvíli vlastní smrti. Možná by družičky přijal, jenže ony nesebraly odvahu poprosit a utekly.

Když pak pětice pošetilých tluče na zavřené dveře hostiny, ženich neříká: „nemůžete dovnitř, protože jste nesvítily“. Neříká ani „běžte pryč,  neměly jste olej do zásoby“. On říká jednoduše „neznám vás“. Má pravdu. On je opravdu nezná. On se s nimi vůbec nesetkal. On ani neměl možnost přijmout je do svého průvodu jako družičky. Právě ve chvíli, kdy se s nimi měl přivítat, pošetilé družičky před ním utekly. Utekly v panickém záchvatu, který vyvolala zpráva o jeho příchodu. Měly se setkat s ženichem, na to celou dobu čekaly, ale tento záměr jim nevyšel.

Na konci podobenství pět družiček slaví a pět stojí venku přede dveřmi. Dost smutná bilance. Navíc ty, které se na hostinu dostaly, nepůsobí příliš sympaticky. V čase mezi zvěstováním zprávy o ženichově příchodu a samotným příchodem, v době, kdy si dávaly do pořádku své lampy, přispěly spíš k panice a následnému ztracení svých kamarádek.  Odmítly se podělit a poslaly je pryč.

Možná, že můžeme olej do lamp chápat jako vzpomínku na Boží dobrodiní, pravidelné slyšení Božího slova, zvěst o odpuštění hříchů. Rozumné družičky dlouho zakoušely dobrodiní svého Pána a moc dobře znají jeho milosrdenství. Mohly povzbudit své zmatené a vystrašené družky, aby vyšly Pánu vstříc navzdory nedokonalosti svého svícení. Ony je však poslaly pryč.

Ježíš to podobenství nevypráví proto, že to tak jednou nutně bude. Vypráví ho proto, aby se to nestalo. Vyzývá nás: „bděte, protože neznáte den ani hodinu“. To znamená, že až nás vzbudí zpráva o Kristově blízkosti, nemá nás to zaskočit. Nemáme zpanikařit a zapomenout, jak milosrdný je Pán, na kterého čekáme. A tuto radostnou zvěst nesmíme skrývat před těmi, kteří u nás budou hledat pomoc a radu v těžkostech.

Jsou chvíle, životní zlomy, nesnáze, které vezmou člověku klid. V takových okamžicích zkoumá člověk, zda má jeho víra ještě z čeho čerpat. Máme a musíme se navzájem povzbuzovat k společnému setrvání na cestě ke Kristu. Máme se štědře dělit o olej, který je zdrojem světla pro náš život. Když se na nás někdo obrátí s prosbou, je důležité, abychom uměli odpovědět na jeho úzkosti, na pochybnosti, zda se svou lampou a stavem svého oleje před Pánem obstojí. Jsme na prahu adventu. Ten je skrytý ve věncích, výzdobě, koledách a běhání ke kupcům. Povzbuďme všechny hledající, všechny, kteří hledají ten správný cíl našeho čekání, pozvěme je na slavnost, kterou chce Kristus slavit s plným počtem těch, kteří mu vyšli naproti. Amen. 

Kázání Šárky Zacpalové si můžete ve formátu docx stáhnout zde.