Kázání ke stažení zde.

Neděle 21. 7. 2013           II. čtení Mk 10, 17 - 22

Bratři a sestry,

stojíme o život věčný? Běželi bychom se synodního seniora zeptat, co máme dělat, abychom měli podíl na věčném životě? Zajímá nás to? Jsme ochotni věnovat čas přemýšlení o životě věčném? A co jsme ochotni tomuto cíli obětovat, jak jsme tomuto cíli ochotni podřídit svůj život stávající?

Ježíš se vydává na cestu do Jeruzaléma a protože ho spousta lidí už zná, přicházejí za ním. Někteří chtějí uzdravit, zbavit trápení sebe nebo blízké. Muž, o kterém čteme, pokleká a prosí o radu. Pokleká a klaní se Ježíši, kterého uctívá jako Boha. Předpokládá, že by mu Ježíš mohl odpovědět na tu nejzásadnější otázku – co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě? Jak si zasloužit život věčný? Bratři a sestry, rozumíme slovu „věčný“? Věčný jako napořád, nafurt? A nebude to nuda? Ne, život věčný neznamená délku, která hrozí únavou a vyčerpáním – jen si to vemte, věčně chodit do práce, věčně platit daně, věčně se hádat se sousedem… Věčný znamená naplněný, smysluplný, nesobecký, který tedy může a věříme má mít přesah i přes náš život vezdejší. Jak si tedy zajistit spásu? Bohatý mládenec se ptá. Hlodá v něm nepokoj. Nemá se špatně, ale přece jenom mu něco chybí. Rád by korunoval svou snahu o bezúhonný život – životem věčným. Takže pokleká a ač Krista osobně nezná, oslovuje ho „mistře dobrý“. Není z kategorie žebráků, chromých, slepých, vyloučených ze společnosti. Je zdravý a úspěšný, ale taky přemýšlivý. Nestačí mu jen hmotné statky, jako dřív nebo později zjistí každý – to je málo. Chce podíl na věčném životě. Chce pro sebe zajistit věčnost, ale neví přesně, jak to udělat. Chápu ho. Rozumím jeho pochybám. Dělá toho hodně, dodržuje to i tamto, ale nějak to pořád nestačí. Není si jistý, jestli by se neměl víc modlit nebo dávat víc na charitu.

Ježíš se setkává často se zloději, prostitutkami, podvodníky a oni se mění tím, že jimi Ježíš nepohrdá, že je oslovuje a rozumí jejich bolestem. V našem příběhu spíš pro pořádek Ježíš říká – přikázání znáš. Ví, že je muž zná a ví, že je dodržuje. Muž jedná podle pravidel, které ho v dětství naučili, zjevně mu není co vytknout. Podle Písma ten člověk dělá maximum, všechno dodržuje od svého mládí, ale není s tím spokojen. Ježíš na něj s láskou pohlédl. Ježíš ho nekárá, nezvedá obočí ani není ironický. Hledí na něj s láskou – to je nejúčinnější způsob, jak někoho něco naučit. Kolikrát neumíme dát dobrou radu bez výčitek, poučování a povyšování se nad toho druhého. Ježíš hledí s láskou, zná člověka líp, než on sám. Ježíš čte v našem nitru. Není znechucen našimi pohnutkami, nemusíme nic složitě vysvětlovat ani hledat výmluvy. To je osvobozující pocit. Ježíš s láskou říká: „Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi, pak přijď a následuj mne!“

Kristus vidí nemoc toho muže. Je to nemoc, kterou trpí většina z nás. Ten muž trpí lpěním. Lpí na věcech, kterých dosáhl, které si mohl koupit, na nich mu záleží. Kde je jeho poklad, tam je i jeho srdce. Přivázal svoje srdce k tomu, co vlastní a nedokáže si představit, že by se něčeho měl vzdát. Všechno nabyl poctivě, využil talentu, který dostal a možná byl pracovitější než ostatní. Tomu člověku se dostalo obrovského požehnání - má všechno, co si může přát, je vzdělaný a chybí mu jediný krok ke spáse. Jeden jediný krok.

Také my často trpíme lpěním. Od mládí do nás společnost, rodina, přátelé vkládají pocit, že jsou věci, které musíme mít, jinak nebudeme šťastni. Chceme se tolik podobat ostatním – tedy ostatním úspěšným. Uvěříme tomu a objektem našeho zájmu se stane majetek, vzdělání, kontakty, profese, kariéra, sociální postavení, úspěch v čemkoli. Necháme si namluvit, že přijít o předmět našeho zájmu je tragédie a tak se celý život strachujeme, abychom neztratili nic z toho, na čem nám záleží. Lpíme každý na něčem jiném, ale až na prchavé chvilky čistého štěstí zažíváme jen větší či menší obavy a úzkosti. A přitom se podívejme kolem sebe – kolik bohatých a úspěšných lidí není šťastných?! Všimli jste si někdy, jak tragicky často končí výherci obřích částek v loterii? Nebo jak spokojeni dokážou být ty nejchudší národy, kde mezi luxus patří čistá voda a cokoli k jídlu?

Vyrábíme si vazby na věci, taky na lidi, na to, čeho v životě chceme dosáhnout. Vážeme se k jiným a svazujeme se pouty, které nás omezují. Paradoxně však máme pocit, že nechceme přijít o ta pouta. A to je omyl. Není chyba něco mít. Chyba je se tím nechat svázat. V každé životní chvíli by měl člověk být připraven říct – Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal. Není pravda, že člověk musí naplňovat představy okolí. Bůh nás nestvořil k tomu, abychom byli nespokojeni sami se sebou, protože nám chybí ještě to a ono – od znalosti jazyků přes mladý vzhled až k typu auta. Bůh nás stvořil dokonalé jako svůj obraz a život je víc než to, co sledujeme v reklamě a seriálech. Ježíšovi nevadí, že po něm chce radu bohatý člověk. Ježíš ho upozorňuje na to, že se se svým bohatstvím příliš spojil. Zbavit se lpění je jednoduché i složité zároveň. Nelze to udělat silou vůle či sebezapřením – tak lze možná zhubnout. Sílu k tomu si musíme vyprosit, dostat ji od Boha. Nesmíme se spoléhat na sebe, svoje zajištění, schopnosti, ale ani na svoji zbožnost.

Všimněte si, že Ježíš říká – jedno ti schází. Chybí ti už tak maličko, jsi blízko. Chybí ti důvěra v Boha. Spolehnutí se na něj. Je ten bohatý opravdu bohatý? Anebo je chudý? Schází mu to hlavní, v tom je chudý, je chudý v důvěře, nemá víru. Plní pravidla, ale nevěří. Vzdej se toho, co máš a pojď za mnou. Spolehni se a věř…

My jako následovníci Krista musíme umět opouštět. Pouštět ze své ruky a své mysli i to, na čem nám záleží. Máme to, co vlastníme, rozdat chudým. Nemyslím, že máme žít nuzně a sypat si hlavu popelem. Myslím, že se máme lišit právě tím, že přes věci, které nám patří, nepřehlédneme toho druhého. Že víme o jeho potřebách, že umíme dávat „něco“ za nic. Dávat těm, kteří to nemohou (nebo nechtějí) oplatit či ocenit. Měli bychom se podívat kolem sebe a uvidět, že ačkoli my jsme zabezpečení a máme nadbytek, jsou kolem nás chudáci. Ten mladý muž se zcela samozřejmě ptá, jak dosáhnout podílu na životu věčném? Už jen to jediné mu pro něho samotného schází. Pro sebe se ptá po životě věčném, ale druhým, kterým toho schází mnohem víc, nechce umožnit důstojný život vezdejší, tady a teď. Oni ho druzí totiž vůbec nezajímají. A z toho bychom se měli poučit.

Ježíš jednoznačně říká – dívej se, kolem tebe jsou lidé, kteří mají potřeby, které můžeš uspokojit. Nauč se dávat a věř, že dostaneš. Spolehni se, že Bůh tvoje schopnosti a prostředky použije nejlíp, jak je to možné. Budujme si poklad v nebi.

Bratři a sestry, stojíte o život věčný? A myslíte, že druhým pomůže naše rada, naše modlitby a přímluvy? Ano, pomůže, ale nestačí to. Naše peníze, náš majetek máme dávat, aby nám to jediné nescházelo – důvěra. Myslíte si, že s církví to nějak dopadne, sbor se nějak udrží, faráře někdo zaplatí a hladového nasytí naše konejšivé slovo? Budujme si poklad v nebi. Paradoxně tím, že tady budeme prosit znovu a znovu o sílu k dávání. Není to jednoduché, ale co důležitého v životě je jednoduché? Amen.