Kázání ke stažení zde

I. čtení: Iz 44,6-22               5. postní neděle 17.3.2013             Hlavní (II.) čtení: Ex 20,1.4-6

Milí bratři, milé sestry, ve svém výkladu Desatera Jan Kalvín říká: „Kázání svého slova předložil Bůh jako učení pro všechny lidi. K čemu by tedy bylo potřebí stavět tolik křížů dřevěných, kamenných a také stříbrných i zlatých, kdyby bylo často zdůrazňováno to, že Kristus byl vydán za naše přestoupení, aby nesl na kříži naše zlořečenství a smyl naše hříchy? Z toho jediného slova mohli se více naučiti nežli z tisíce křížů dřevěných nebo kamenných.“ Bylo to tedy právě kázání evangelia, které reformace stavěla jako protiváhu uctívání náboženských předmětů, obrazů a soch. A můžeme říct, že se tato reforma povedla.

Od té doby v našich kostelích náboženské obrazy a sochy přítomny nejsou. Stěny našeho kostela jsou natřeny na bílo a jedině dřevěný kříž – ovšem bez Kristova těla – „zdobí“ naše bohoslužebné prostory. Na obou místech (v kostele i v sále) v těsném spojení s biblickým slovem. Jan Kalvín by mohl být spokojen – alespoň co se týče naší vnější zbožnosti. Obrazy ani sochy ani cokoli jiného neuctíváme, neklaníme se jim, nevzdáváme jim sebemenší úctu. Druhé přikázání plníme za ta staletí tak nějak automaticky. Ani nás to vlastně moc nebolí.

Ale přesto: Vyrovnali jsme se tímto vymícením všelijakých zpodobení Boha jednou provždy s modloslužbou, kterou druhé přikázání Desatera tak jednoznačně zakazuje? Byla tedy modloslužba jen jednou (byť dlouhou) etapou dějin církve, která je nicméně (alespoň v protestantském prostředí) definitivně zažehnána? Nepodléháme nakonec modloslužbě „vnitřní“? Jistě bylo důležité pro správný vývoj křesťanské víry, že se reformátoři postavili proti lidové zbožnosti a odstranili z kostelů obrazy a předměty, v které lidé doufali a jimž se klaněli a modlili se k nim. Ale tím ještě nebyla modloslužba vymícena ze srdce člověka. Modloslužba - to je trvalé ohrožení křesťanské zbožnosti - a křesťanského života vůbec. A je to právě ta modloslužba vnitřní, modloslužba srdce a mysli, které stále podléháme a se kterou musíme vést lítý boj.

Ale co to vlastně je: ta vnitřní modloslužba? Jak se projevuje? Tak, že si člověk vytváří své vlastní představy o Bohu. A tyto představy si poté zaměňuje s živým a svatým Bohem. Zamění pouhý obraz Boha za Boha samého. A pak slouží a modlí se a miluje a doufá v to, co si sám vytvořil. Zkusím to dnes rozvést na příkladu Boží lásky. Jistě se nám z Písma vybaví slavná věta: „Bůh láska jest.“ (1J 4,8) Krásná definice Boha. Bůh je láska. To rádi opakujeme a tímto výrokem se potěšujeme. A jistě právem. Vždyť bychom nemohli poslouchat Boha, který by nás nemiloval. Ale pozor na to, jak s tou Boží láskou zacházíme, co si o této nejskvělejší Boží vlastnosti myslíme. /// Nedávno jsem v lékárně vyslechl jeden rozhovor. Horlivá pracovnice tam nabízela báječné přírodní léčivo, které napomůže regeneraci lidského organismu. Oslovila jednoho pána, který se začal velmi vážně o to zázračné zboží zajímat. A opravdu to regeneruje játra?, ptal se po chvíli té pracovnice. Ano, jsou to velmi účinné látky – všechno na přírodní bázi, odpověděla mu s úsměvem. Ten pán se nechal přesvědčit a jednu krabičku tohoto léčiva si zakoupil. Evidentně spokojený odcházel z lékárny a při východu si jen tak pro sebe řekl: No, tak to můžu zase začít pít. Ten pán měl zdravotní problémy, tak navštívil lékárnu, ve které si zakoupil léky, které mu pomohou, aby si zase mohl své zdraví podlomit. A stejně my křesťané zacházíme s Boží láskou. Boží láska – to je takový lék na naše nemoci. Člověk je nemocný hříchem a Bůh jej skrze svou lásku uzdraví. A to je pravda. To je evangelium. Ovšem my věřící z tohoto božího laskavého uzdravení rádi děláme kšeft, obchod. Jsem hříšný, tak jdu do Boží lékárny (třeba do kostela, nebo k večeři Páně), koupím si odpuštění (třeba modlitbou, slzami, lítostí) a odcházím uzdraven Boží láskou, která mi tak pomohla znovu si to své duchovní zdraví podlomit. To je karikatura Boží lásky. To je zvrácený obraz laskavého Boha, který jsme si my sami vytvořili a jemuž vzdáváme čest. Tím už jsme blízko tomu ironickému výroku básníka Heineho: Bůh mi musí odpustit – je to přece jeho práce. Je to obraz Boha, laskavého dědečka na obláčku, který přece svým milovaným dětičkám odpustí kdykoli a cokoli – jen aby o ně nepřišel! To není Boží láska. To je opičí láska, ke které se my lidé často uchylujeme, když jde o naše nejbližší. Odpustit kdykoli a cokoli – jen abychom neztratili jejich přízeň a náklonnost. Svatý Hospodin se ovšem vydírat nenechá. On umí milovat – tak jako nikdo jiný. To prokázal ve svém Synu Ježíši Kristu, kterého náš hřích tehdy na Golgotě fyzicky i duševně bolel.

Ale na druhou stranu se v našem dnešním přikázání sám Bůh představuje jako Bůh žárlivě milující. My toto Boží sebeoznačení moc rádi nemáme. Žárlivost nám připadá jako hříšná, nízká vlastnost. Ale Bůh sám takto nazývá svou lásku k nám. On miluje žárlivě. Chce, abychom jen jeho uctívali, jen jemu se klaněli, jen jeho bezmezně milovali. A pokud se tak neděje, pokud se odkláníme od něj a sloužíme tomu, co jsme si sami vyrobili a vymysleli, je ochoten nám ztropit žárlivou scénu. Budu Efrajimovi jako hnisavá rána a jako kostižer Judovu domu, říká o sobě Hospodin v návalu zloby nad nevěrností svého lidu. (Oz 5,12)

Bůh tedy nesnese, když naše srdce, které on oživil a osvobodil, patří někomu jinému. A je schopen také za to člověka trestat – tak jako žárlivý milenec. Není mu zkrátka jedno, koho my milujeme, komu vzdáváme čest, na koho v životě spoléháme a čemu přikládáme větší váhu, než mu přísluší.

Ale pozor! Nesmíme sklouznout na druhou stranu, která je stejně nebezpečná, ne-li přímo nebezpečnější… Nesmíme si myslet, že nás Bůh ve skutečnosti nemá rád, že nás nemiluje. Že je to nějaký nebeský a velmi přísný policista, který z výšin sleduje naše životy a nemilosrdně trestá každé naše přestoupení, každý náš přešlap. Tím druhým obrazem, se kterým musíme v srdci bojovat, je Bůh neskonale přísný, který ani milovat neumí. To je také špatný obraz Boha, který si mnozí lidé nesou ve svém srdci. Do kostela se mi nechce, ale raději půjdu, aby mě Bůh nepotrestal. Takové zdůvodnění nedělní docházky jsem slyšel už mockrát… Z tohoto obrazu Boha jako přísného policisty se láska vytratila úplně. To už pak není evangelium, radostná zpráva o Božím vysvobození zajatců, o odpuštění hříšníkům.

Tady vidíme, jak nesnadné je držet se uprostřed. Ano, Bůh je láska. Ale Bůh miluje žárlivě. Je to úzká cesta, po které se vydáváme. A snadno padáme do modloslužby – tehdy, když říkáme, že nám Bůh odpustí cokoli a kdykoli. Jeho láska je pak jako zboží v second-handu – tedy levná a obnošená. Anebo naopak tehdy, když máme Boží lásku za nedostatkové, tzv. podpultové zboží. To dostanou jen ti nejspravedlivější ze spravedlivých, jen ti nejvzornější z nejvzornějších – a to my nejsme nikdy.  Studujme Písmo! Naslouchejme Božímu slovu a přemýšlejme nad ním. Pravidelná četba bible a slyšení evangelia – to jsou opravdu nejlepší léky na léčení vnitřní modloslužby. To jsou zábrany proti obrazům a myšlenkám, které si o Bohu sami vytváříme a kterým pak věříme více než Bohu samému.

Vždyť jednou Písmo Boha popisuje jako rozzuřenou šelmu: Budu na ně jako mladý lev, praví Hospodin, budu číhat u cesty jak levhart, střetnu se s nimi jako medvědice zbavená mláďat. Hruď až k srdci jim roztrhám, sežeru je tam jako lvice; polní zvěř je rozsápe. Je to tvá zkáza, Izraeli, že jsi proti mně, proti své pomoci. (Oz 13,7-9) Ale na druhé straně se Hospodin přirovnává k laskavé matce: Toto praví Hospodin: "Hle, já k ní přivedu pokoj jako řeku a jako rozvodněný potok slávu pro národů. Budete sát nošeni v náručí, hýčkáni na kolenou. Jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit. (Iz 66,12n) Oba biblické obrazy Boha jsou pravdivé. Oba vystihují nepostižitelného Hospodina. A pokud propadneme jen jednomu z těchto obrazů, pokud si z Boha učiníme jen tu laskavou matku, nebo naopak jen tu nebezpečnou šelmu - děláme z něj modlu. Hospodin nám daroval svobodu. Vysvobodil nás – i od toho, abychom nemuseli v životě sloužit a uctívat cokoli, co není Bůh. Takto praktikovat naši svobodu je velmi těžké a náročné. Ovšem nezbytné a nutné. Ale můžeme dnes to přikázání dotáhnout ještě o kus dál. K člověku. Ani člověka bychom si totiž neměli zobrazovat. A nemyslím tím zákaz malířství a sochařství. Zase mířím na to vnitřní zobrazování.

Člověk je koruna Božího stvoření. Je stvořen jako obraz nezobrazitelného Boha. Není tedy dobré, když si vytváříme své obrazy o lidech a těm pak věříme více než lidem samotným. V mezilidských vztazích se to žel děje dnes a denně. Jednoho jsem si zaškatulkoval jako tichošlápka, tím také zůstane. Někdo se v mých očích jeví jako hlupák – a už z tohoto obrazu, byť by byl sebeschopnější, nevystoupí. Někoho mám za tlučhubu nebo pleticháře – a tím pro mě zůstane až nadosmrti. Kdo mě jednou zklame, tomu už nevěřím, kdo mě jednou podrazí, ten u mě skončil…

Myslím třeba na jednoho mladého taxikáře, který žije poblíž našeho kostela. Jednou jsem ho chytil, jak vykonává potřebu na zeď našeho kostela – za bílého dne. Je tomu asi dva roky. A kdykoli ho potkám, mám ho spíš za určitý druh zvířete, než za člověka. Nevytvářejme si obrazy o lidech, které nám nahradí ty lidi samotné. Proti tomu bojujme. Vždyť člověka nikdy nepřečteme celého. Člověk – to je z Boží vůle tajemství. Tajemství, které se odvozuje od toho největšího tajemství – od Boha. Vždyť muž byl pro ženu Bohem stvořen dřív, než nějaká žena vůbec byla. A ženu zase Bůh vytvořil pro muže tehdy, když tvrdě spal. Proč asi? Aby jeden druhému byli doživotním tajemstvím, někým, kým je zakázáno manipulovat. Někým koho nelze okamžitě přečíst a bezezbytku poznat a zaškatulkovat. A to se týká všech mezilidských vztahů – nejen partnerů. Víme z lidských dějin, že právě takové obrazy určitých lidí a lidských společenství jsou velmi nebezpečné a leckdy končí velkým utrpením. Ale zase: na druhé straně nesmíme my křesťané propadat ani oslavování a klanění se lidem – byť by byli sebevýznamnější, sebesvatější, sebeúspěšnější. Člověk je nakonec jen člověk – ne Bůh. I tady vstupujeme na velmi úzkou cestu kvalitních mezilidských vztahů. Tato cesta je úzká a snadno se z ní sejde. Vine se mezi pohrdáním a přílišným velebením člověka. Ale je dobré se jí držet.

Milí bratři, milé sestry, prožíváme nyní postní období. Zkusme se tedy postit od obrazů Boha i našich bližních, které jsme si za život vytvořili. Zříct se těchto obrazů. Zkusme říct Bohu: Pane, tak málo tě znám a tak toužím tě poznávat – nově a jak ty chceš. A zkusme také zničit obrazy našich blízkých, které si v sobě nosíme a podle kterých je také hodnotíme. Vyjděme vstříc našim blízkým bez předsudků a jednejme s nimi jako s tajemstvím, které stojí za to znovu a znovu v lásce objevovat. Věřím, že nám v tom náš Pán bude ochotně pomáhat. Amen.