Kázání ke stažení zde

                                                                Neděle 16.6.2013                             Hlavní čtení: Mt 14,22-33

Bratři a sestry,

Jsme suchozemská země bez moře. Moře známe jen z prázdninových, nebo služebních cest. A přece víme dobře, co je velká voda. Máme před očima, co dovede řeka nakrmená přívalem srážek a vylitá z koryta. Živel, který nezná překážek ani smilování. Tady v Přerově nemusím dlouho popisovat, co to znamená.

Velká voda doprovází dějiny Božího lidu odnepaměti. Vody stejně jako zlo a hřích se vracejí, opakovaně se vylévají ze břehů a ohrožují život. Vodní živel se tolik podobá živlům zla, hříchů. Možná proto už první lidé starověku spojili zlo s temnými hlubinami vod a moří. Představovali si, že tam má Zlo své fyzické, hmotné zázemí,  v nedostupných hlubinách moří. Odtud vystupuje, odtud ohrožuje člověka.  

Příběh o potopě světa můžeme číst právě v těchto souvislostech. Dovolili jsme zlu a hlubinám ducha, aby zaplavily náš život, a zlo teď ožívá a zaplavuje náš svět, v podobě přívalů vod.  Potopa se stala znamením, upozorňujícím na to, že hřích a zlo už přeteklo přes míru. Hospodin se už na to nemůže dívat. Člověk, původně dobrý, který měl spravovat zemi, ten zemi porušuje a naplňuje nepravostí, nezodpovědností, nevěrou, lehkomyslností. 

A přece i nad tímto přívalem zla, hříchu, který se zhmotnil ve vodách potopy je Pán Bůh. Jeho milost. Potopa netrvá nekonečně. I ona má své meze. Četli jsme dnes o tom jak vody potopy opadají, a jak i v těchto vodách soudu existuje záchrana, spása pro Božího člověka. Noe a jeho archa nejsou pohlceni silami zla, s Boží pomocí se smějí přes ně přeplavit. A na suché zemi započít nový život.

Tento obraz se v dějinách Božího lidu objeví ještě jednou. Ve chvíli když Mojžíš a jeho lid stojí na břehu Rudého moře. Za zády Egypt, otroctví, ale také farao a jeho vojáci. Před nimi moře a teprve za ním cesta ke svobodě Země zaslíbené. Ale právě tady, v kleštích zlých mocí se opět Pán Bůh ukáže jako mocnější.  Síly a mocnosti pekla  na Boží rozkaz musí ustoupit a Boží lid smí projít samotným středem pekla, dnem moře, místy kde podle starověkých představ bydlí Zlo, a vyjít zpátky do života, na světlo dne.

Nevím, jestli vystrašení učedníci během své nahnuté plavby Galilejským jezerem vnímají něco z těchto souvislostí své duchovní historie. Asi v té chvíli ne, ale později, z odstupem času určitě ano. Ani nám nemůže uniknout, že se v jednání Ježíše Krista znovu objevuje Boží znamení, které odkazuje k Hospodinu Stvořiteli a Spasiteli, který má moc i nad vodami a temnými mocnostmi tohoto světa a zachránit ho z nich. Právě v těchto souvislostech můžeme číst příběh o bouři na moři.

Dnešní zvěst zdůrazňuje, že člověk není a nikdy nebude uchráněn před zlým, před silami hříchů. I učedník, žák Ježíšův, člověk víry se musí plavit vodami tohoto světa, jako Noe, anebo dokonce kráčet skrze tyto vody jako Mojžíš, Izrael, anebo apoštol Petr.  I učedník se někdy musí plavit Božími soudy jako Noe. Noe byl spravedlivý člověk, chodil s Bohem, a přece mu nebylo dopřáno zůstat v suchu. Blížící se Boží soud měl zasáhnout i jeho. Kdyby neposlechl příkaz postavit archu, vody by smetly i jeho. Ani my, jako křesťané, nemůžeme počítat s tím, že nás Boží soudy obejdou. Nemůžeme si myslet, že se nás nedotkne nevyzpytatelná síla zla, v jakékoliv podobě. A přece Noe, který neunikl přívalu vod, směl přes tyto přívaly přeplout. Byl na ně připraven. Byl se svoji rodinou a se vzorkem stvoření ukrytý v arše. Věřím tomu, že i my, kteří s Bohem chodíme dnes, ačkoli se nevyhneme přívalům zla, které zaplavují i náš současný svět, i nás samé, nejsme bez Boží pomocné ruky. Nejsme bez Boží pomoci a milosti. Právě apoštol Petr, ten který se topil ve vodách a byl vytažen Ježíšem, píše o Noemově arše jako o podobenství. Ve svém 1. listu píše, že archa je pro křesťana předobrazem křtu, který je znamením naší záchrany dnes. Byli jsme pokřtěni, odevzdali jsme svůj život Bohu, vložili jsme se do jeho péče, důvěřujeme mu - potom smíme plně doufat, že i v době vzedmutých hladin řek, anebo v době vzedmutých hladin zla, jsme skryti v Bohu; a i kdyby to s námi šlo z kopce, Bůh je s námi i dole, aby nás pozvedl k sobě.

Bratři a sestry, i Ježíšův učedník se někdy musí plavit Božími soudy jako Noe. Nést na sobě důsledky za rozhodnutí či jednání jiných lidí. A jindy jsme v situaci jako Mojžíš a Izrael. Mojžíš a Izrael byli před průchod moře postaveni jako před  volbu. Nemuseli do nich vkročit, mohli ještě couvnout. Mohli se vrátit zpět do Egypta, mohli se sklonit před faraónem, stát se znovu otroky, ale zůstali by v suchu. Anebo, mohli se nesklonit před otrockým řádem Egypta. Postavit se zlu a jeho silám čelem. Mohli začít se zlem bojovat.  Biblický příběh nám vypráví tuto druhou verzi. Vypráví o Mojžíšovi, Jozuovi, Kálebovi, kteří ve víře pozvedali klesající lid, lid klesající na duchu, lid který to už vzdal. A právě tehdy, když se lid znovu vzchopil, a rozhodl se zlu neustoupit, právě tehdy se před nimi síly zla rozestoupily, a jím bylo dáno jimi projít a odejít z jejich dosahu, do země zaslíbené, do svobody.

Možná proto Pán Ježíš dovoluje Petrovi, aby mu šel vodami naproti. Má si to vyzkoušet, protože právě on bude o několik let později, jako skála církve, jako nový Mojžíš vést mladou církev naproti nejedné vlně pronásledování, násilí a utrpení. Petr si na Galilejském jezeře jakoby zkouší to, co bude potřebovat naostro v zápase Církve proti silám a mocnostem tohoto světa. Tenkrát nad ránem za bouřky Petr selhává. Topí se. Ale ruka jeho Pána ho pevně drží.  Byla to strašně cenná zkušenost. Petrovi a dalším křesťanům se stala ruka Kristova oporou právě ve vodách tohoto světa, ve chvílích kdy tonuli, pochybovali, ztráceli víru. I v nejtěžších chvílích si směli vzpomenout na svého Pána, který se také nesehnul před Zlým, ale postavil se mu. Ve svém zápase byl Ježíš částečně poražen, ukřižován, sestoupil do pekel, ale třetího dne vstal z mrtvých. Ježíš, podobně jako kdysi Mojžíš prošel samotným dnem pekla, aby svůj lid vyvedl ke svobodě, k novému životu víry a naděje.

Bratři a sestry, i my jsme součásti Božího lidu. Proto nezapomínejme na vody, na vlny Božích soudů, i na vlny zlých sil kolem nás, a mnohdy i v nás samotných. I nás se dotýkají, ne že ne. A přece nás nemusí pohltit. Mějme odvahu postavit se jim. I za cenu, že budeme muset skrze ně procházet, že se nemočíme, i za cenu toho, že v pochybnostech někdy neobstojíme. Je vždycky lepší tonout v boji se zlem po uši ve vodě a vytahovat ruku k Pánu, než být v suchu, a odevzdaně sloužit všelijakým faraónům. Amen