2.čtení: Ga 5, 13-24

Co myslíte, jak by měl dnes vypadat křesťan? Měl by nosit  na krku křížek nebo kalich, mít rybičku na autě, orientovat se v Bibli a v neděli dopoledne se vyskytovat nejlépe v kostele? Mám za to, že přečtený text je zásadní pro pochopení toho,  jak by se měl  křesťan projevovat jako člověk, hlásící se ke Kristu v dnešní době, v současné  společnosti, v České republice, v Přerově a blízkém okolí.
Křesťan nevzniká automaticky křtem. Mockrát jsme byli svědky obřadu křtu, který byl na dlouhou dobu posledním, co rodina s miminem v náručí v kostele absolvovala. Křesťan se pro Krista musí vědomě rozhodnout, uvěřit  a dovolit mu,  aby ho proměňoval a vedl. Pak  ve svém životě začne nacházet plody Ducha svatého. Lidé se někdy mylně domnívají, že naplnění Duchem svatým je něco jako svaté vytržení – extáze -  která člověka uchvátí a umožní mu  konat veliké věci – vyhánět démony, uzdravovat, činit zázraky. Myslíme, že se to týká hrstky vyvolených, kteří jsou tak trochu „jiní“. Ale tak to není.  Ovoce božího ducha utváří  způsob každodenního  života křesťana. Křesťan je člověk, co v neděli možná chodí do kostela a neparkuje na zákazu,  ale hlavně je zaměřený na druhé lidi. Co je větší? Mít s někým trpělivost a být věrný nebo konat zázraky?
Ovocem společenství s Bohem, ovocem Ducha svatého je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Nic nepřitahuje věřící i nevěřící lidi k Bohu víc než to, když vidí v životě lásku, radost, smysl a řád. Ovoce Ducha není výsledkem výkonu křesťana nebo příčinou jeho spasení, ale je důsledkem pěstování živého vztahu s Bohem. Duch svatý nás vede ke svobodné lásce k našim bližním.  Kristus nám vydobyl svobodu - a tu my použijeme k tomu, abychom dobrovolně = svobodně  sloužili   druhým lidem.  Svoboda použitá ke službě. Nádherný paradox!  To je apoštol Pavel! Zmíněné dary Ducha svatého jsou nám dány k tomu, abychom skrze ně pomáhali druhým lidem. Jsou nám dány kvůli druhým, ne kvůli nám. Naproti tomu skutky těla, skutky lidské přirozenosti,   jsou ze své podstaty sobecké, zaměřené na nás samotné - a tím v jádru zhoubné.
Proč to tak zdůrazňuji? Protože spousta charismatiků pořád přemýšlí, jaké dary dostali, co jim Bůh dal a jak je tím vyznamenal - ale pokud jim nějaké dary dal, pak kvůli druhým lidem, ne pro ně a jejich pocit výlučnosti.

Podívejme se na některé dary Ducha zblízka.  Láska. Pozor, dnes často pod pojmem láska rozumíme lásku k jídlu nebo domácímu mazlíčkovi. Někdy si lásku  pleteme s chvilkovou vášní. Všimněte si, že vášeň, tak často s láskou spojovaná,  je ve výčtu skutků lidské svévole, sobectví. Darem ducha, darem pro nás, křesťany,  je  láska nesobecká, nezištná, která miluje bez podmínek a je schopna sebeobětování.

Radost. Darem je radost žitá každý den, radost nalézaná i v snášení těžkostí, pramenící z nalezení smyslu života. Radost z pocitu, že člověk není na život a na jeho úskalí sám. Radost, která svítí ostatním. Ovocem ducha svatého je pokoj. Klid v nitru, rovnováha.  Pokoj souvisí se s-pokojeností, s důvěrou v Boží vedení, soulad s druhými přes veškeré  odlišnosti.
Věrnost, dnes tolik vysmívaná ctnost, je rovněž darem. Není  samozřejmá, vyvěrá z vztahu k Bohu.  Nevěra je povýšená na národní sport, tolerovaná a oceňovaná jako projev osobního hrdinství. Věrnost je vnímaná jako slabost, neschopnost si užít života bez ohledu na následky.  
Někdy mi ostatní říkají, ty jsi věřící, tak to spoustu věcí nemůžeš, že? Omyl, já můžu všechno, jsem svobodná bytost. Jen vím, proč některé věci nedělat. Všechno je mi dovoleno, ale ne všechno mi prospívá! Nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým. Jsem svobodná ke službě a svobodná v poslušnosti, jakkoli to může znít paradoxně. Odměnou za to nemusím usínat s pocitem, že na mě leží běh světa, že všechno musím řídit a mít pod kontrolou. Já můžu některé věci odevzdat a usínat v klidu, že je má v rukou někdo mnohem větší než já.
Bratři a sestry, ještě chci  s vámi mluvit o jednom  daru Ducha, možná trochu opomíjeném  - o trpělivosti. Trpělivost je  vyrovnanost i uprostřed shonu a nervozity. Je to vytrvalost na cestě k cíli, ochota jít životem navzdory překážkám, opakovaná schopnost odpouštět, čekání na změnu u druhého. Trpělivost nechce vše hned. Po nějakou dobu vyžaduje trpět – něco snášet. Ale pak může   měnit věci.
Kdo je trpělivý? Ten, u koho vítězí stálost, výdrž a odvaha nad zklamáním, strachem a hněvem. Trpělivý člověk se nevzdává, zkusí to ještě jednou, v utrpení nevidí křivdu, ale zkoušku. Není snadné mít trpělivost s vlastními břemeny. Schopnost něco vydržet se v dnešní době víc a víc vytrácí a přece ji nezbytně potřebujeme. Abychom se dokázali vypořádat se životem, abychom uměli řešit problémy světa s nadějí. Trpělivost je umění doufat.
Číňané říkají: Síla vychází z trpělivosti. Z morušového listí se  může stát hedvábí, ale chce to čas a trpělivost. Vývoj a zrání je proces. Kdo se vydává na dlouhou cestu, musí dělat malé kroky. Víte, jak starý je nejstarší strom na světě? Borovice dlouhověká  ve východní Kalifornii se jmenuje  Metuzalém a její stáří se odhaduje na 4847 let. Takového věku se  nedožila proto, že žije v ideálních podmínkách, ale právě proto, že roste velmi pomalu ve velmi tvrdém klimatu. Nachází se ve výšce 3000 metrů, kde je obrovské sucho a hodně nízké teploty. Roste velice pomalu -  roste trpělivě.
Znakem věřícího křesťana není schopnost dělat zázraky, prorokovat, uzdravovat nebo mluvit jazyky. Bez poslušnosti  není následování. Ježíš v kázání na hoře říká: mnozí mi řeknou v onen den, Pane, což jsme v tvém jménu neprorokovali, nevymítali zlé duchy a neučinili mnoho mocných činů? A tehdy jim řeknu: neznám vás.  Znamením pravého učednictví je nezištná láska provázená ctnostmi Ducha, která se projevuje konkrétními činy služby a poslušnosti. Křesťan je obdarován dary, aby sloužil a svědčil. Není-li svědkem, není křesťanem.
Znakem věřícího křesťana je i trpělivost. Taková, ze které vychází síla, která může přinést změnu. Změna nepřichází hned. Jen Bůh ví, jak dlouho něco  bude trvat a zda vůbec se to povede. Dělejte tak, jako by všechno záleželo na vás a nic na Bohu a věřte tak, jako by všechno záleželo na Bohu a nic na vás. Trpělivost je znakem křesťana. Když vychovává děti, když žije v manželství, když je sousedem, když s někým sdílí kancelář, když je nemocný, když vede sbor nebo se snaží zlepšit svět.  
Trpělivý byl Izák v našem prvním čtení, který opakovaně hloubil zasypané studny.  Trpělivost vyžaduje vodit národ vyvolený, ale věčně reptající, 40 let po poušti. Trpělivý byl praotec Jákob sloužící dvakrát sedm let u vypočítavého Lábana. Trpělivý je Job, který říká – Hospodin dal, Hospodin vzal. Vzpomeňme Simeona vyhlížejícího příchod Mesiáše, nebo apoštola Pavla, trpělivě vyučujícího svými listy nově vznikající církev. I Pán Ježíš trpělivě vysvětluje nechápavým učedníkům věci, které pochopí až mnohem později. Básník Rainer Maria Rilke píše: Je dobré mít trpělivost se vším, co je v našem srdci nedořešeno  a snažit se najít zalíbení v otázkách, jako by to byly zavřené komnaty nebo knihy psané neznámou řečí. Nechtějte znát okamžitě odpovědi, které vám nemohou být poskytnuty, protože byste je nedokázali žít. Jde o to, žít všechno. V daném okamžiku žijte své otázky. Možná pak za nějakou dobu, ponenáhlu a nepozorovaně, začnete jednoho dne žít i odpovědi. Amen.

Kázání vedla sestra Šárka Zacpalová