Neděle 5.6.2016

Kázání: Lk 8,9-15 

Bratři a sestry,

chceme-li dobrou úrodu, zasadíme semínka do úrodné země. A ještě si vypomůžeme hnojivem. To je pochopitelné. A přece Ježíš mluví jinak. Vyšel rozsévač a rozséval - na poli, rozséval všude a hodně a tak mnoho semen padlo i mimo pole, na cestu, do trní, na skálu.

Proč Ježíš zmiňuje tato čtyři místa? Většinou tomu rozumíme tak, že jsou čtyři kategorie lidí, podle toho, jak reagují na Boží slovo. Jenomže ono to může být i tak, že se každý můžeme poznat v různých fázích života v každé popsané situaci. „Ke které půdě vlastně patřím?“ Jaký užitek vzchází ze slova zasetého do mě?

Jako první místo, kde semeno dopadne, je zde cesta pevná, udusaná. Kdybychom se podívali na obyčejnou polní cestu, zjistíme, že na ní nic neroste. Jinak to ani být nemůže, když se den co den po takové cestě chodí či jezdí. Na cestě je pohyb, ruch, spěch, pořád se na ní něco děje. Lidé, starosti, a trápení, denní ruch a proudy informací, které už nejsme schopni ani zaznamenat. Není se proto čemu divit, když naše vnímavost klesá, a když se stáváme necitlivými a lhostejnými k Bohu, který k nám mluví a chce oslovit.

Je možné, že jsme na tom podobně? Je tolik věcí, které se na nás hned vrhnou a zahltí nás. Něco slyším, něco vidím, něco čtu a v další chvíli je to pryč, zapomenuté. A když Boží slovo dopadá na tuto cestu, pak se jí jen dotkne a hned je pošlapáno, odsunuto mimo. Nejde pod kůži, nevyvolává žádnou reakci, jen jej přehlédnu a jdu zase dále. Je odplaveno každodenním životem. Nebo je odsunuto jen maličko, ale už to stačí, aby z něj nic nevyrostlo.

Dále je zde skalnatá půda. Ta není moc dobrá půda pro růst rostlin. Na skále leží tenká vrstva země, takže semeno může vzklíčit. Boží slovo je přijímáno, dotýká se, vyvolává dokonce nadšení. Člověk se najednou nadchne pro jednu myšlenku a chce ji ihned uskutečnit, chce vidět jak roste. Ale skála pod vrstvou země nedopustí, aby šlo hlouběji, nenechá jej zakořenit. A tak nadšení dlouho nevydrží. Nemusí přijít bouře, nemusí ani pálit slunce – nemusí nám v cestě stát těžkosti a starosti. Nadšení tak rychle uvadlo, jak přišlo. A už jsou tu zase jiné věci, které upoutávají naši pozornost a které jsou zajímavější.

A jak dopadlo semeno, které spadlo do trní? I zde semeno klíčí, evangelium oslovuje. Vniká dokonce hluboko, je mu rozuměno, cosi se začíná dít. Žádné zbrklé kroky a jednání, ale porozumění a následování. Ale jsou zde starosti o vlastní prospěch, o jistotu, či postupné zpohodlnění člověka. Toto roste vedle dobrého semena a udusí jej. Odvede člověka od toho, aby jednal podle Božího slova, kterému tak rozuměl.

Tou poslední zemí je dobrá země. Zde semeno vzklíčilo a vydalo stonásobnou úrodu. Ježíš ve výkladu tohoto podobenství říká, že to jsou lidé, kteří jeho slovo slyší a zachovávají jej v svém srdci a s vytrvalostí nesou úrodu. Klidně bychom mohli říct, že nesou ovoce víry – víra je na nich vidět a projevuje se v jejich životě.

Důležité je, že nejsme celý svůj život jedním typem půdy. Jsou v našem životě období a situace, kdy převažuje jednou to a podruhé ono. Někdy se od nás všechno odráží, nezakoření a podobáme se ušlapané cestě. Pak nás zase osloví a dotkne se třeba biblický příběh, trefí se přesně do naší situace. Najednou víme jak dál, co dělat, kde a jak pomáhat, svědčit.

Ježíš ve svém výkladu podobenství zmiňuje toho zlého. Pak přichází ďábel a bere slovo z jejich srdcí, aby neuvěřili… S ním musíme počítat v našem životě. Útočí na nás, klade nám léčky, snaží se ostří Božího slova otupit. Podstrkuje nám myšlenky, že vcelku o nic nejde, když Boží slovo odsuneme na druhé místo, snaží se nás zabavit, otupit naše přesvědčení.

BaS, podobenství o rozsévači je prosté – každé rozsévané zrno nevzejde. Proč ale Ježíš na konci podobenství zvýší hlas a vykřikne: „Kdo má uši k slyšení, slyš“?

Slyšíme tady výzvu: „Dávejte pozor, jak nasloucháte.“ Hodně záleží na tom, zda Boží slovo přijde na zmar, nebo přinese užitek. Mít uši k slyšení, to znamená dát Božímu slovu příležitost k zakořenění a k růstu. Být připravený na oslovení. Boží slovo může být snadno zašlapáno, udušeno či přehlušeno. O tom vypráví podobenství. Na tom záleží, na nás záleží, jestli Boží slovo přijde na zmar, nebo přinese užitek.

Na první pohled je efektivita rozsévače nízká. Podíváme-li se na to z krátkodobého hlediska, ze čtyř semen zakořenilo a vyrostlo pouze jedno. Možná nás napadne, že je to tak i v životě – z osloveného zástupu kladně odpoví jen zlomek. Ale z dlouhodobějšího hlediska to jedno semínko, které vyrostlo v dobré půdě, přineslo stonásobnou úrodu. Takže konečný poměr se změnil. My bychom všechna zrnka nejraději zasadili do dobré půdy, nejlépe je ještě pořádně pohnojili. Ovšem Boží slovo dopadá všude. Všichni jej máme možnost slyšet a je jen na nás, jak se k němu postavíme a jakou půdou, v konečném důsledku se staneme.

Podobenství končí nadějným výhledem. Semeno v dobré půdě vzejde a přinese úrodu, přímo stonásobný užitek. To jsou ti, kdo poznali a zakusili, že Bůh je přítomný v jejich životě a žijí s Ním. Jsou bohatí. (Včera na synodu SCEAV v Třinci jsme slyšeli hezký postřeh, že slovo „bohatý“ je složeno ze slov Boh a ty.) Život s Bohem je bohatý. Máme tolik, zač děkovat, z čeho čerpat, co nabízet. Sami se stávat rozsévači slovem i láskou.

BaS, taková služba je donkichotská. Ale není třeba lamentovat nad ztracenými zrnky, stonásobný užitek z poslední půdy přebíjí předchozí neúspěch! Spolehněme se, že nějaké zrnko se uchytí. Jsou mezi námi lidé, kteří čekají na oslovení, na podnět. I v  našich rodinách. Ale abychom mohli oslovit, je třeba sebe sama nechat oslovit Bohem, musíme stále prokypřovat nás samé. Žít s Bohem, žít ve společenství jeho lidu, přijímat zasévané slovo a přinášet užitek ve prospěch svůj i celé sborové rodiny.

BaS, Bůh dává a rozsévá!! V neděli, při biblickém vyučování v týdnu, při modlitbách.  A my jsme půda, která potřebuje přijímat semínka. Někdy si připadáme jako země udupaná a tvrdá. Ale Bůh to může změnit! I skrze nás chce Bůh přinést úrodu. To už bylo případů, kdy se z udupané půdy stalo místo nového života! Amen