Neděle – 12.6.2016

Kázání: Ez 2,8-3,9

Bratři a sestry,

myslím, že to známe všichni dobře – pokoušíme se někomu něco říct, vysvětlit, a jakoby hrách na zeď házel. Narážíme na nezájem poslouchat, něco přijmout, co je podle nás důležité.

To je obraz křesťanů v naší společnosti. Nikdo nám nebrání vyjadřovat svou víru, předávat ji, nabízet, mluvit o ní – ale zhusta máme dojem, jakoby nás nikdo neslyšel. Lidé mají jiné zájmy, ke kterým se odevzdanost, spolehnutí či důvěra v Boží moc jaksi nehodí. Takovou měl zkušenost prorok Ezechiel mezi soukmenovci, ve vyhnanství, v cizí zemi, kde se museli podřizovat tamním zvykům a pánům. Byl to Boží lid, s bohatou historií, s mnoha generacemi skvělých lidí a svědků, proroků i písmáků ve svém rodokmenu. A přece jsou nyní charakterizováni jako lid tvrdého čela a zatvrzelého srdce. Na minulost mohli vzpomínat, ovšem současnost vypadá šedivě až černě. Zapomněli se ptát, jak činili jejich předci na Boží vůli. Zapomněli otevírat Bibli, protože se jejich zákonem stala snaha přizpůsobit se daným poměrům. Bylo to pro Izrael skutečná doba temna, kterou si sám přivodil tím, že si zakryl zdroj světla, odstřihl se od zdroje Boží pomoci.

Možná se nám zdá tato charakteristika Božího lidu stará 2,5 tisíce let povědomá. Opravdu, podobnost s námi tu není náhodná. Samozřejmě, jsme na tom mnohem lépe než tehdejší Izrael, máme svou zemi, nikdo nás zvenčí neohrožuje, český lid prožívá (bez přehánění) svá nejlepší léta za celou dobu své existence. Ale právě na tomto pozadí vynikne naše stinná stránka. Máme svobodu projevu, shromažďování, zvěstování, můžeme budovat svůj sbor a církev bez obav z represí, co na to kdo řekne - a přitom lidé okolo, dokonce i lidé ze sboru jakoby nevidí, neslyší, nezajímají se. Házíme svůj hrách, který se na nás odráží zpátky.

Jak na to reagovat? Buď nás přestane bavit svou víru nabízet dál, nebo zahořkneme či se stáhneme do soukromí. Ať si zbytek světa dělá co chce. Ezechiel ale slyší Boží hlas: Ty, lidský synu se jich neboj, neděs se jich. Jen si vzpomeň, co znamená tvé jméno Ezechiel = „Bůh je má síla“. Takové jméno zavazuje, takové jméno provází člověka jako vzpruha, zaslíbení, posila. Anebo jako písnička. Na počátku svého úkolu si má Ezechiel vzpomenout, jaká síla stojí při něm. A téměř si můžeme představit, jak si s námi notuje: Pán Bůh je síla má, všecka obrana má. Ne náhodnou si takhle zpívali generace před námi a my zpíváme s nimi. Takovou vzpruhu nalezneme u více písní, třeba: Kristus je má síla i spasení, potěšení ve všem mém zarmoucení. V této síle stojí Ezechiel a v ní přijímá pověření ke zvěstování Boží moci, suverenity a vlády nad světem a každým člověkem. A tak se Ezechiel nemusí bát; a když už ho strach přepadne (strach je koneckonců součástí našeho života), dostává sílu jej překonávat.

BaS, jak a čím Bůh zmocňuje Ezechiela? Činí tak dvěma způsoby:

Ty, lidský synu, slyš, co k tobě mluvím. Naslouchej. To je to první, co je od tebe, od nás žádáno. Dříve než sami budeme mluvit, zvěstovat, naříkat si nebo zpívat, máme naslouchat. Bůh mluví přímo k nám, osobně. Můžeme si všimnout, že celý oddíl dnešního čtení je přímá řeč – Bůh mluví ke konkrétnímu člověku. Nemusíme pokukovat jeden po druhém, komu to je asi určeno. Bůh, jako promlouval s Ezechielem, oslovuje i nás, mne, tebe, jak tu jsme. A odtud začíná vše podstatné v našem životě – oslovení, naslouchání, víra. Víra jako osobní vztah se svým Pánem. Víra jako stálá komunikace s Bohem. Občas připomínám jednu postavu z dějin církve, mně drahou a vzácnou – Benedikta z Nursie, který bývá zobrazován s dlaní u ucha, jak naslouchá.

A tak, lidský synu, slyš, co k tobě mluvím. Naslouchejme, dnes jako i další každý den, co nám Bůh říká, kam nás vede. Každý čas, tomu věnovaný bude zhodnocen, požehnán. Ale přece jen u toho nezůstává. Ezechiel slyší další, poněkud zvláštní pobídku: Rozevři ústa a sněz, co ti dávám. A Boží ruka mu podává svitek, popsaný z obou stran. Ezechiel jej má sníst. Jak krásný obraz, vystihující poslání, které je mu uloženo. Jeho pokrmem má být činění Boží vůle, plné odevzdání se do Božích rukou. Tak jak jsme závislí na pokrmu, na jídle a pití, abychom přežili, nemenší měrou má Ezechiel záviset na poslušnosti vůči Bohu a zvěstování jeho vůle celému lidu. A tak jeho pokrmem je Boží slovo, má je přímo zhltnout. To je jeho strava. Boží vůle jej tak přímo prostupuje, naplňuje, poznamenává a formuje zvnitřku. 

Sestry a bratři, náš osobní život víry, stejně tak i život celého sboru je přímo závislý na tom, jaký dáme ve svém životě prostor těmto dvěma úkonům: naslouchání a konzumaci Božího slova. V různých chvílích a formách si tyto skutečnosti opakujeme, nikdy takové opakování a připomínání nebude zbytečné. K tomu byli dříve povoláváni proroci, později byli tím pověřováni apoštolové, v dalších staletích muži a ženy, kteří svým svědectvím stáli u obnovy života svého i života a podoby církve. Naslouchání Bohu a sycení jeho slovem, přijímání Krista ve večeři Páně. To je život před tváří Boží. Jakou konkrétní podobu to bude mít, záleží na každém z nás. Někdo otevírá Bibli ráno, jiný večer, nebo v noci, když nemůže spát. A nejlépe ve společenství, při biblické hodině, nebo jiné skupince. Náš čas je tím posvěcován, požehnán a my tak zřetelněji slyšíme, co s námi Pán Bůh zamýšlí a k čemu vede. Připomínáme si, komu chceme především naslouchat. Koho chceme především poslouchat a na koho dát.

BaS, pohled na Ezechiele nás upomene i na to, že to vše nezajistí to, že náš život bude bez výkyvů, šťastný a požehnaný podle našich představ. Prorok měl pozřít svitek, který byl popsaný žalozpěvy, lkáním a bědováním. Stav Boží lidu nepřipouštěl nabídku omamující sladké šťávy, nebo mazání medu kolem huby. Prorok má vyřídit Boží slovo, které popisuje věci, jak se opravdu mají. Člověku se nepomůže, když se mu lže. Zjistí-li lékař vážnou diagnózu, nemůže pacienta propustit domů se slovy, že to bude dobrý, čas všechno vyléčí. To by mu podepsal ortel smrti. Musí naopak šetrně, a přece odvážně připravit takového člověka na to, že jej čeká dlouhá léčba. To člověk nerad slyší. Ale přijme-li nakonec pravdu o sobě a spolehne se, že navrhovaná léčba má smysl a naději, udělá první krok k uzdravení. Proto, BaS je tak důležité naslouchat našemu Lékaři. Dozvíme se sice mnoho nepříjemných věcí o sobě, které bychom rádi zametli pod koberec, ale obdržíme šanci se toho vnitřního znečištění a onemocnění zbavovat.

Tento proces uzdravení, očištění je též obsažen v té scéně, kdy prorok pojídá svitek. Snědl jsem jej a byl mi v ústech sladký jako med. Tu na nás bliká světlo naděje. Budeme-li mít odvahu se otevřít Boží pravdě, dostaneme zaslíbení, že se Bůh slituje. Bědování nad námi a soud není jeho poslední slovo. Bůh vidí náš hřích a chce, abychom jej též viděli a měli touhu se jej zbavit. Sami to nezvládneme, ale s Bohem ano. Bůh dokáže proměnit naše hořkosti v novou, lahodnou chuť, zatvrzelost v laskavost, lenost a ochablost v poslušné a radostné následování a naslouchání.

To je vize, kterou Ezechiel obdržel v nejtěžší chvíli izraelského národa. A to je vize i pro nás: naslouchat Bohu a přijímat Boží slovo jako pokrm. Ono to sice nezaručí, že bude všechno v životě jako med. Ale můžeme se spolehnout, jak se zpívá v oné písni, že neodloučí mne zde nic od něho, doufám v něho, neb všechno mám od něho. Pánu Bohu díky. Amen