2.čtení: Mt 7, 7-11
Sestry a bratři, začneme trochu oklikou. Vzpomenete si ještě, kdo to byl Nehemjáš?  N.  byl   potomek židů odvlečených do  Babylona. Sžil se s prostředím babylonského zajetí, ale jeho srdce zůstalo v Jeruzalémě, třebaže jej nikdy neviděl. Postavení u dvora mu umožnilo přístup k samému králi, stal se dokonce jeho číšníkem.  Nehemjáš pozorně sledoval události v zemi svých otců a slyšel tak o bídě judského lidu.  Můžeme se dočíst,  že se dověděl: Ti zbylí, kteří zůstali v té krajině a nebyli zajati, jsou vystaveni veliké zlobě a potupě. Jeruzalémské hradby jsou pobořeny a brány zničeny ohněm. Když Nehemjáš uslyšel ta slova, usedl a plakal. Postil se před Bohem a modlil se: Bože veliký a hrozný, který zachováváš smlouvu a jsi milosrdný, kéž je tvé ucho ochotné slyšet a oči pohotové vidět, abys vyslyšel modlitbu svého služebníka…
Proč začínám zmínkou o starozákonní postavě? Líbí se mi, jak v těžké situaci, kdy se dovídá o zkáze a zmaru své původní vlasti, nezačíná horečným jednáním, ale postem a modlitbou. Takže si představte, že  trávíte dovolenou v zahraničí a  dostala by se k vám zpráva o požáru vašeho města či vesnice a vy rozhodnuti pomoci začínáte tím, že si sednete a modlíte se. Začnete modlitbou. Dnes budeme zkrátka mluvit o modlitbě.
Zásadní podmínkou pro to, abychom něco dostali, je o to poprosit. Můžeme mít s Bohem jakkoli dobrý vztah, pokud neprosíme, nemusíme dostat. Jasně čteme – kdo prosí, dostává, kdo hledá,  nalézá a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Modlitba je dar a  obohacuje nás, kteří se modlíme – to je zjevná, ale zdá se mi, že podceňovaná a opomíjená skutečnost. Nejde o trpné čekání, co na nás zbyde, je jasně řečeno, že musíme použít naše síly a hledat a tlouci  a taky prosit.
Modlitba je rozhovor s Bohem a jako takový má svá pravidla. Četli jsme, že není třeba moc mluvit a je lepší dopřát si soukromí. Nemusí to být vždy vlastní pokojík, ale ty zavřené dveře od toku všedních starostí jsou rozumné. Důležitá je otevřenost a pravda. Asi znáte to, že se před druhými trošku vylepšujeme  - v práci, v rodině, mezi známými. Před Bohem  není třeba se vylepšovat a není  to  ani možné. Je  obrovská úleva mluvit s někým, kdo o mě ví všechno a já nemusím nic hrát. Pocit, že i tak mu stojím za poslouchání a přese všechno mě miluje, je pro mě nejúžasnější pocit na světě.
Důležitá je otevřenost a pravda. Otevřenost a pravda s sebou nesou přiznání vin. Přiznání si chyb, které děláme dílem nevědomky a dílem naschvál. Modlitba nabízí smíření s druhými i smíření s okolnostmi. Takové zastavení teď s bilancí minulosti a výhledem dopředu.  Když se modlím, otevřeně formuluji svoje potřeby, pojmenovávám svoje problémy, skládám to, na čem mi opravdu záleží. Taky se vám  někdy zdá, že už vás bolí dlaně od toho, jak tlučete na zavřené dveře a ony se neotvírají? Že se modlíte opakovaně a dokola a ono nic? Tady mě napadá, že modlitba jako setkání s Bohem vyžaduje, abych já byla doma, až Bůh  přijde na návštěvu. Abych já byla připravená naslouchat. Pokud se neuklidním, pokud si neuklidím v hlavě,  pokud je modlitba splnění jednoho z denních úkolů, může být, že  mě Bůh doma nezastihne.   Pamatujme, že on taky stojí u dveří a tluče. Chce k nám dál na návštěvu. Jsme doma?
Bratři a sestry, modlitba překvapivě vyžaduje odvahu. Neprosíme žádnou beztvarou energii,  prosíme svého nebeského Otce. Ježíš nás povzbuzuje, abychom prosili jako děti, dychtivě a s důvěrou. Ono prosit je někdy těžké. Oslovit Boha totiž není nezávazné. Na Boha nejde jen tak pokřikovat. Zavolat na něho a vyzvat ho k dialogu vyžaduje vůli a postoj připravenosti a odvahy. Naše víra musí odvážně oslovit Boha, víra aspoň jako hořčičné zrno. Naše víra musí být připravená – zejména musí být připravená slyšet odpověď.   Když na Boha zavoláme, přebíráme odpovědnost, co se stane, až se otevřou ty dveře, na které jsme tloukli. Neseme odpovědnost za to, až Bůh skutečně promění náš život – jsme na to připraveni? Stojíme o to vůbec? Nebo nás baví tlouci na dveře, bez ohledu na to, že  se jiné otevřely?
Modlitba nikdy nesmí být zneužití Boha. Nesmí jít jen o „vyřešení našeho problému“. A už vůbec nesmí jít o vyřešení našeho problému způsobem, který si nadiktujeme.  Tak rozhovor nefunguje. Máme jako Nehemjáš říci: Bože, který zachováváš smlouvu a jsi milosrdný, kéž je tvé ucho ochotné slyšet a oči pohotové vidět, abys vyslyšel modlitbu svého služebníka. Takže prosme o vyslyšení modlitby, ne o pouhé splnění prosby, to je rozdíl. Občas máme nalinkovanou  představu řešení a to by bylo, aby nám ji Bůh  nesplnil, že? Nemusíme se ale bát, že by Bůh nepochopil, o co nám v modlitbě jde. Vzpomeňme si, že  čteme: Vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte. Což by někdo dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb? Nebo by mu dal hada, když ho prosí o rybu? Čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí! Náš Otec nám dá dobré, když ho požádáme.
Život je sled situací, které prožíváme, síť vztahů, ve kterých se nacházíme a to celé je zalito emocemi. Žijeme radostí, smutkem, napětím, uvolněním, očekáváním, zklamáním, vděčností, vztekem. Jako osobnosti potřebujeme držet pohromadě. Modlitba se nabízí jako pojivo života. Denně jsme vystaveni vnějším vlivům. Modlitba se nabízí jako malta, která slepuje  části do celku, který dává smysl.  Modlitba zamezuje drolení a rozpadání jedince i celku.  Modlitba totiž, bratři a sestry, upevňuje a obohacuje. Každého, kdo se modlí.  I sbor se zpevňuje a bohatne společnou modlitbou. Jak se zpevnit a zbohatnout vám dnes  poradí kdejaká reklama.   Dělám totéž a radím vám – modlete se. Modlitba upevňuje a obohacuje.   Kdybych shrnula to, o čem tady dnes mluvím, tak: 1. neboj se poprosit, 2. buď otevřený a pravdivý, 3. zavolej na Boha odvážně, 4. buď doma, až přijde, 5. neraď mu, co by měl dělat.
Zdá se mi, že sílu modlitby  podceňujeme. Dnes a denně se na nás valí  nejrůznější katastrofické zprávy. Jsme obklopeni násilím a zpochybňováním základních hodnot. Evropě dochází voda a přibývá lidí, kteří ji asi navždy změní. Rozpadají se dlouholetá manželství a naše děti neví, co jim přinese zítřek.  Lidé hledají útěk od těžkostí  v alkoholu, drogách či hazardu. Hodně se krade a ještě víc se nerespektují pravidla. Nechali jsme se přesvědčit, že jediným cílem našich životů má být „mít se dobře a  ještě líp“.  Jsme ve stresu a vyplašení. A přibylo našich modliteb? Přibylo modlitebních setkání? Přibývá křesťanů v kostelech volajících Otče, toto nás trápí? Nevím. Vím, že: “má-li kdo z vás nedostatek moudrosti, ať prosí Boha, který dává všem bez výhrad a bez výčitek, a bude mu dána. Nechť však prosí s důvěrou a nic nepochybuje“.