4.postní neděle – 6.3.2016

Kázání: Lk 22,31-32

Sestry a bratři,

zastavme se dnes pod křížem. Kříž je naším společným vyznáním beze slov. Nástrojem, který propojuje oba základní vztahy – k Bohu a k člověku. Dnešní zastavení nám ukazuje ještě jednou propojení - víry a bolesti.

Na to asi nenalákám davy posluchačů. Bolest, utrpení, neštěstí, nemoc a smrt –  to jsou příliš temná, negativní fakta. Jenomže při svaté večeři Páně vyznáváme, že zvěstujeme smrt Páně. Co je to za zvěst – smrt Pána Boha?

Člověk zpracovaný analgetiky, prášky proti bolesti všeho druhu, by nám řekl: Utrpení, bolest a rány – ne, na to se nesoustřeďujte, nehrabte se v ranách a v negativních produktech života, fuj, je třeba si život zařídit tak, abychom bolesti eliminovali, zbavili se jich, ty nepatří k dobrému a šťastnému životu.

I náš soused – ateista by namítl: K čemu je mi dobrá trnová koruna a obraz Piety, na kterém Marie matka drží v klíně umučeného Syna? Nechte to být, to je křesťanský středověk, vraťte se k pozitivním silám života, utrpení je pouze nezdar, nepatřičnost, nešťastná náhoda bez smyslu, není třeba je znovu a znovu rozebírat.

Jsou rozličné způsoby, jak bolest vyretušovat ze života, ale nás křesťany volá k tomuto tématu sám Bůh. Na Ježíši Kristu nám ukazuje Bůh sám hlubokou souvislost mezi bolestí a vírou. Kristův kříž, to jsou dvě břevna – utrpení a láska – která jsou na okrajích vzdálená, ale ve středu pevně propojená, z jednoho bodu – středu a střetu – vycházející. Ten, co nejvíce miloval, také nejvíce trpěl.

Proroctví o trpícím Mesiáši je ojedinělé a opravdu nesnadno se v něj věří – i lidé v době Ježíšově tuto výjimečnou předpověď raději vytěsnili. Mesiáš přece osvobozuje lidi od nemoci a smrti, uzdravuje, vysvobozuje – a ne, že bude lidmi opovrhovaný, ne že bude smeten a popraven. Petr zpočátku míní míní: „Ježíši, to se ti přece nemůže stát.“

Uběhlo několik dnů, je těsně před Velikonocemi. Učedníci už oslavili s Ježíšem poslední hod Beránka, poslední večeři s Pánem. A Petr již přijal skutečnost, že Mesiáš bude muset trpět. Nyní vyznává svou hotovost a odvahu jít s Ježíšem i cestou bezmoci a pohrdání: „Pane, s tebou jsem hotov jít i do vězení a na smrt.“ Ježíš si váží Petrovy odvahy, ale ví, že to není to nejpodstatnější, že jeho odvaha nyní není tím, oč nejvíc jde. Máš odvahu jít se mnou, ale třeba i selžeš a budeš mne zapírat, ale podstatné je jedno: „Šimone, já jsem za tebe prosil, aby nezahynula tvá víra.“

Tak prosil, tak se Ježíš modlil za Petra, aby v překotných a bolestných chvílích života nezahynula jeho víra. Tak se Ježíš modlil i za sebe, tak prosí i za každého z nás osobně, abychom od Pána Boha nepřijímali jenom to dobré, ale abychom uměli přijmout i kalich hořkosti, abychom ani v těch největších hrůzách neztratili svou víru. Abychom neztratili ze svého pohledu kříž. 

Vůbec není řečeno, že člověk věřící, spravedlivý a dobrý bude Pánem Bohem hájen a ochráněn, že mu jeho víra zajistí snadný a bezproblémový život. Ježíš ví, do čeho Petr jde, co ho čeká, a ani nám nezaručuje, že náš život bude snadný či lehký. Prosí, aby v těžkostech a nesnázích či ranách neodumřela naše víra, abychom to těžké a bolestné nebrali jako křivdu a nespravedlnost, abychom v tom netušili Boží trest na naši osobu, abychom vůči Bohu nezatrpkli a neskončili s ním vztah proto, že strádáme nebo trpíme. Bůh nám ve svém Synu dává najevo: Boží cesta je cestou lásky i cestou bolesti; těžkosti, s nimiž se na této cestě setkáváme, nejdou vypreparovat ani odstranit. Bůh je však  těžkých chvílích našeho života přítomen. Jak?

Možná jste někdy slyšeli či četli tento duchovní příměr: člověk se po své smrti společně s Bohem ohlíží na svou životní cestu. Po její větší část vedou pískem vedle sebe dvoje stopy. Ale jsou úseky života, kdy člověk vidí v písku stopy pouze jedny. A on se diví: Bože, šli jsme stále spolu, ale ty ses právě v těch nejtěžších chvílích mého života vytratil, náhle jsi se mnou nebyl – podívej, vždyť právě v mém utrpení jsou vidět pouze jedny, osamocené stopy.  A Bůh odpověděl: Ano, vidíš pouze jedny stopy, protože já jsem tě právě v těch nejtěžších chvílích sám nesl.

Je to hezký příměr a obraz – vystihuje to, jak je Bůh v našem utrpení přítomen a jak nám pomáhá a nás nese. Přesto něco na tom nehraje. V těžkých životních úsecích jsou vidět pouze stopy Boží – člověk jako by byl přenášen na rukou. Je tomu skutečně tak? Což opravdu člověk v utrpení nezanechává svou vlastní stopu? Nezanechal po sobě Jób, nezanechal Ježíš, nezanechali křesťanští mučedníci, oběti války, věřící a nevinní lidé v komunistických věznicích po sobě žádné stopy? Vždyť víme, že v těžkých chvílích je nám těžko a stopy musejí být o to hlubší.

Bůh je v našem utrpení přítomen. Ale jak? Vzpomeňme na dvojí výpověď Písma. „Bůh je naše útočiště a síla“ – tak vyznává Ž 46. Bůh je přítomen a pomáhá nést a unést. Ale je tu ještě druhá zkušenost víry, a tou je Kristův výkřik na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ Tu je stopa jedna jediná, jen jeho otisk nohy, která se pod tíhou utrpení boří po kolena do písku. Jsou to dvě zkušenosti víry: Bůh je v našem soužení citelný, pomáhá a nese – a přece se často zdá, že člověk jde sám, opuštěn, nemůže a padá.

BaS, věřme, že v našich stopách, v našich zápasech, bolestech je přítomný Bůh. Ježíš vede s námi rozhovor, na nás mluví, podává nám ruku, protože ví, jak je naše víra a odvaha chatrná. Proto nám říká: to nejdůležitější není tvé odhodlání, člověče, ale to, že já za tebe prosím, aby tvá víra neselhala.

Ježíš se za nás modlí! Žehná nám!

Toto Ježíšovo ujištění je trvalé, není závislé na vnějších okolnostech, ani na našich kvalitách.  Není to vlastně prosba, ale přímluva, mesiášská přímluva, která nezůstává nevyslyšena. V situaci, kdy přestáváme všemu rozumět, kdy se nám bortí různé jistoty a opory, kdy ztrácíme půdu pod nohama, nebo si připadáme vyhaslí, bez šťávy, do toho zní Kristova prosba a přímluva za nás osobně. Sám Ježíš, který propojuje víru a utrpení, prosí za nás: aby neselhala naše víra, abychom ve svých těžkostech věděli, že Bůh je se mnou, že Ježíš se za mě, za nás přimlouvá. Nad každým z nás zní jeho slovo, jeho požehnání. A nikdy, nikdy se nepřestane ozývat.  

Ale je tu ještě dovětek. „Ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím.“ To bylo určeno Petrovi. Tomu učedníku, který brzy zbaběle zapře Ježíše. A právě on má slyšet, že selhání a slabost nejsou překážkou, aby s ním jeho Pán nepřestal počítat. Když k nám Bůh mluví, je to vždy s nadějí, že jej zaslechneme, že mu odpovíme a obrátíme se k němu. Je v tom naděje, že i my, kteří slyšíme Ježíšův hlas, se staneme a stáváme oporou svým bratřím a sestrám. Amen