Jdi na obsah Jdi na menu

Kázání - 3.4.2016 (Lk 24, 36 - 49)

Neděle 3.4.2016

 

Kázání: Lk 24, 36 - 49

Bratři a sestry – průšvih,

církev po Velikonocích je poznamenána skandálem: učedníci se lekli toho, v něhož vkládali své naděje. Mezi Ježíšovými druhy nastává zděšení, strach a zmatek. Učedníci všichni oněměli úžasem a tak v tuto chvíli, kdy je Vzkříšený mezi nimi, nepromluví jediné slovo.

Takový byl začátek, anebo spíš předehra vedoucí ke vzniku církve. Ale taková bývá i její současná podoba. Vzpomeňme si, jak často nás přepadne strach, když se před námi objeví něco nového, něco, s čím neplánujeme. Máme se připravit na samofinancování církve. Někdo cizí přijde do našeho shromáždění, co mu říct a jak se k němu mít? Co dělat v situaci, kdy se většina lidí o křesťanství nezajímá. Učedníci o Velikonocích jsou tak mimoděk svědky toho, že začíná nová kapitola v jejich životě. Setkávají se se Vzkříšeným. Jen se zdá, že zatím nevědí, co s tím. Nemohli uvěřit tomu, co se stalo a jen se divili. Nápadně tak připomínají nás. Jako oni i my máme Krista mezi sebou, ale daleko spíše vidíme nejrůznější duchy, projekce našich přání, možná vzpomínek, a toho Živého a Obživujícího přehlédáme.

Proč tomu tak je? Tato povelikonoční zvěst míří k tomu, zda nejsme ve své víře příliš střízliví. A opravdu se zdá, že jsme střízliví až příliš. Až to považujeme za ctnost. Ve světě se toho děje hodně, ale – chlácholíme se – neznamená to ještě, že jde o projev Božího příchodu. Vypěstovali jsme si zvyk v tom, že veškeré dění ve společnosti a v celém světě, kulturu i politiku, vidíme odděleně od naší víry. Nespojujeme to s Bohem. Sám Bůh, říkáme si, v tom prsty nemá, jsou to všechno záležitosti lidské.

Přitom Ježíš nás nevytrhuje z tohoto světa. Naopak, ještě před svým odchodem nás vyzbrojuje posláním: Dávám vám svůj pokoj. Vždyť mohl říct i něco jiného, např. „Dávejte pozor, ať se do ničeho nenamočíte, s nikým se nezapleťte a nepošpiňte, já to při návratu vyhodnotím“. Proč by to nemohl říct? Vždyť si to tak tolik lidí představuje! A přece to neřekl – Kristův pokoj neznamená pryč ze světa, pryč od lidí, nevidím, neslyším, melu si svou samomluvu, špíny se nedotknu... Naopak: Kristův pokoj znamená jít do všech trápení a problémů, co jich náš svět má, jít do nich odvážně a s výbavou, kterou nám Bůh dopřává.

Boží pokoj znamená: nesmířit se se zlem, s křivdami, trápením, zápasit s nimi... A přitom všem prožívá člověk vnitřní pokoj, i kdyby se mě ty bolesti týkaly sebevíc a hodně zblízka: však je Bůh s námi, i když je nám nejhůř, věřme tomu.

Ježíš k nám znovu přichází, znovu působí poprask a pozdvižení svou otázkou: Nemáte něco k jídlu? Otázka naprosto nepřiměřená situaci. A přece míří přesně. Máme, co bychom přicházejícímu Kristu nabídli? Jsme vůbec připraveni na to, že se nás takto zeptá? Ostatně na řádně připravenou návštěvu se zpravidla řádně připravíme – a tuto návštěvu máme ohlášenou už hezky dlouho. Bude nakonec stačit trocha té křesťanské kultury, trocha diakonie, hezké koncerty v kostele? Není to vůbec málo. A přece to vše bude jen zástava, náhražka, dokud my sami budeme zaujímat neosobní odstup. Dokud nás samé nerozdrnčejí tóny 16. žalmu: Proto se mé srdce raduje a moje sláva jásá, v bezpečí nebývá i mé tělo, neboť v moci podsvětí mě neponecháš, nedopustíš, aby se tvůj věrný octl v jámě. Stezku života mi dáváš poznat: vrcholem radosti je být s tebou, ve tvé pravici je neskonalé blaho. Teprve uznáme-li, že má Bůh v Kristu s námi co dělat osobně, potom se slova žalmů stávají i naším vyznáním. Přidáváme se k jejich melodii, vyzpěvující naši víru a vděčnost.

Ke komu se Kristus dostává na dotek, otevírá ústa k žalmům a k písničkám. Biblické slovo, zosobněné v Kristu, přestává být pouze zajímavou informací a zasahuje nás doprostřed našeho bytí. Tak hluboce, že se sami nespokojíme s náhražkami, ale toužíme k němu přijít sami. Vždyť přišel za námi, a nikoliv za našimi zásluhami, představami či výkony. Teprve s ním, v jeho společnosti pochopíme, jak se nás Boží promlouvání a jednání dotýká osobně, při naší práci, v jednání s milými i nemilými lidmi, v ponořování se do problémů vlastních i jiných. Takto vidíme i sebe docela jinak. Poznáváme, jak je pošetilé, dáváme-li Bohu pouhé zbytky, anebo z toho, co nám ani nepatří. Význam má jen to, co dáme ze sebe a za sebe. Jak se dokážeme namočit, ponořit do vztahu k Bohu, který z druhé strany nebude nikdy mělký a vyprázdněný. Je to jako s vitrážovými okny. Jejích barvy vyniknou v plné kráse, jen když se na ně podíváme zevnitř. Pak konečně vidíme světlo, které je sice všude, ale vůbec je nevnímáme. Abychom něco viděli, je třeba se nechat vtáhnout „dovnitř“. Bohu na dotek. Zůstaneme-li venku, nic neuvidíme a nic neprožijeme. Ten Vzkříšený zůstane stát s nataženou rukou a nedočká se odpovědi. Možná znovu jen uslyší naše komentáře a povzdechy, jak to kdysi bývalo a dnes že je všechno mnohem těžší a času není.

Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. Řekl jim: „Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých; v jeho jménu se bude zvěstovat pokání a odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem. Vy jste toho svědky.“

Pán Bůh s námi počítá natolik, že nás povolává do služby svých svědků. Přestože ví, co jsme zač. Přestože ví, že učedníci při setkání s Ježíšem si jej spletli s jakýmsi duchem. Nakonec ví i to, že z Božího lidu někdy děláme spolek přátel vzpomínek a kulturní osvěty. Ví, a snad se přitom usmívá, v jak sladkých barvách si malujeme Krista, aby odpovídal našim potřebám a citovému rozpoložení. A přesto to všechno i z nás si dělá své svědky. Přišel k nám, aby nás zbavil strachu a prázdnoty a otevřel naši mysl k němu samému. Aby překonal odstup, který jsme si vytvořili. A přitom neříká, co máme či nemáme dělat. Jen být jeho svědky.

Kdo se spolehne na to, že jej Bůh zformuje k této službě, nemusí se nechat svázat strachem, svými neschopnostmi či svými vidinami. Bůh se může a chce projevit právě tam, kde je nám slabo od žaludku a třesou se nám kolena.V následování Krista se můžeme dočkat toho, že nám budou dána slova k mluvení a odvaha k počínání. Ta slova přitom nemusejí být velká a květnatá. Jako ve filmu: „Muž, který sázel stromy“. Ten muž po desítky let sázel stromy, kde před tím byla pustina – ještě za jeho života tam díky jeho tiché a nenápadné práci vznikl nový život. I nás si Pán Bůh zasadil do této země, a my můžeme s tím, jací jsme, být tichými svědky našeho Tvůrce a Ochránce. Jen se nenechat odradit drobnou službou, která jakoby neměla smysl uprostřed zmatků ve světě.

Je příznačné, že při tom velikonočním setkání dosud mluvil jenom Ježíš – a učedníci tu jen stáli s otevřenou pusou. Nyní mohou jít a svědčit. Chvála Bohu, že jeho dílo přes všechny naše skandály a průšvihy takto působí i tady mezi námi. Nevadí tedy, že občas šlápneme vedle, vždyť o nás ví a o nás stojí všemohoucí Bůh. Amen

 

 

Biblický citát