Neděle 24.4.2016

Kázání: Ef 5, 19-20

Bratři a sestry,

Dnešní neděle se nazývá Cantate – Zpívejte! Proto jsme slyšeli čtení ze Žalmu 98. – zpívejte Pánu nové písně! Proto také výzva apoštola Pavla (zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce) – vždyť píseň je něco přirozeného a spontánního. Píseň ve shromáždění je naší reakcí na Boží jednání s námi. Poezie dokáže vyjádřit víc než suché definice. Jak píše prof. Smolík, básník slyší v hloubi své duše zpěv andělů v nebi. A my svým zpěvem se přidáváme ke zpěvu andělů a spolu s dalšími lidmi na zemi chválíme Hospodinovo jméno.

Pravda, sám Ježíš nebyl kdovíjak zpěvavý. V Bibli nenajdeme jediné místo, kde by bylo řečeno, že zpíval, že si někde zanotoval, nebo že třeba na něco hrál. Je tam zmínka o tom, že po poslední večeři, těsně před odchodem do zahrady Getsemane, zazpívali chvalozpěv (Mt 26,30), tedy že se i Ježíš účastnil jakéhosi sborového zpěvu k Boží oslavě. Ale nikde se nepíše, že by zpíval. Můžeme se ale domnívat, že i on rostl v židovské tradici a tam zpěv místo měl.

V této tradici nebyla hudba považována za umění v našem slova smyslu. Měla přímo nadpřirozený původ. Měla své určení, nebyla sama pro sebe. Hudba byla Bohu příjemná (Nu 10,9-10) a sloužila jak k chvále Boží, tak k oslavě všeho živého. A nejen ke chvalozpěvu. Hudba byla připomínkou, komu Izrael vděčí za všechno. Nu 10,10: „Na trubky budete troubit v den své radosti, o slavnostech, při novoluní, při obětech…, aby vás připomínaly vašemu Bohu“. Slyšíte? Máme hrát a zpívat, abychom se Bohu připomněli. A zároveň, abychom sobě připomněli, kdo nás drží – a kdo nám naslouchá, třebaže nejsme zlatí slavíci.

Pavel navázal na starozákonní tradici, když vyzývá: Plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. V té tradici se vycházelo z toho, že je člověku dáno používat v určitém rozpoložení nejen řeč, nýbrž i její melodicky formovanou podobu. Píseň, zpěv byl tak a doposud je jako slavnostní forma, slavnostní svou neobvyklostí, používán právě ve vztahu k Bohu, ve vztahu víry. Tuto tradici Ježíš nijak nezrušil ani neodmítl. Apoštol Pavel dokonce přímo spojuje zpěv s plností Ducha, tedy s plností Boha v člověku. To Bůh obdarovává a uschopňuje člověka ke zpěvu a chválám. Zpěv je něčím přirozeným, Bohem daným. A tady skutečně platí – dokud se zpívá, ještě se neumřelo. Kde se zpívá k Boží oslavě, tam je život v Duchu svatém.

Zároveň tím Pavel upozorňuje na jinou podstatnou věc: Plnost Ducha v člověku nelze naordinovat, nařídit, vynutit. Plnost Ducha v člověku se koná až tehdy, kdy je v něm Bůh, kdy člověk má srdce nerozdělené. Znamená to tedy - a to se skoro bojím vyslovit – že pořádný (tj., radostný, smělý) zpěv by pak mohl být až tehdy, kdy je pořádná víra v člověku? Něco na tom je. Je-li něco v nepořádku s vírou, pak se skoro nezpívá. Nemáme chuť vytahovat zpěvník, nebo jít tam, kde se hraje a zpívá.

Apoštol Pavel na to říká toto: Plni Ducha zpívejte společně. A ještě dodal něco, co možná má co činit právě s naším pohledem víry: Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce a vždycky za všecko vzdávejte díky Bohu. Vzdávejte díky Bohu vždycky a za všecko. Řekl bych, že tady je hodně o čem mluvit. Všichni víme, že ne vždycky nám je do zpěvu. Nedostatky, křivdy, zrady, ublížení, podtrhy, zlé vůle, pomluvy, lži, různé ztráty, apod. – a kolik dalšího ze vztahů mezi lidmi dokáže vzít nejen notu ze rtů, ale i chuť žít. A celkem logická se zdá být úvaha: „Nebudu zpívat, není proč. Stejně to neumím. Ať zpívají ti, kterým je hej. Ať zpívají ti bohatší, těm přece musí být do skoku, když mají peníze; ať zpívají ti zdravější; ať zpívají ti, kdo mají práci a jistou perspektivu; ať zpívají všichni druzí, ti nemohou chápat, rozumět, proč právě můj život je ten nejvíce zkoušený.“ ... Možná, že vám tato úvaha připadá za vlasy přitažená, ale takto, právě takto, uvažujeme všichni. U všech druhých rozumíme, proč se ještě smějí, proč se ještě dovedou radovat, vysvětlujeme si to po svém, a to tak, abychom si omluvili své hořkosti, abychom svou lítost nad sebou nemuseli řešit, odstraňovat, abychom si ji živili tak dlouho, co to půjde. Do té doby nám samozřejmě nemůže být do zpěvu a do té doby nemůžeme vůbec děkovat Bohu, když k tomu nevidíme a možná nechceme vidět důvod.

Ale co když je tomu ještě jinak: A co když ti druzí, kteří zpívají a snaží se druhé strhnout, a co když ti druzí, kteří se stále ještě usmívají a snaží se držet si nadhled nad problémy a těžkostmi, a co když ti druzí, kteří sedí vedle v lavici a těší se na další píseň, aby jí mohli oslavovat Boha, co když ti druzí tak dělají proto, že jim je také všelijak, ale jejich víra je vede, aby vyzpívali svou hořkost? I hluboce věřící člověk prochází obdobími, kdy se zdá, jakoby Bůh mlčel, neodpovídal. Ostatně i to je obsaženo v žalmech, těch krásných písních Božího lidu. Žalm 44: „Vzbuď se, proč spíš, Panovníku? Procitni a nezanevři na nás provždy! Proč skrýváš svou tvář? Proč na naše pokoření, na náš útisk zapomínáš?“ I taková píseň patří ke zpěvu víry. Volání díků i volání o pomoc.

Bratři a sestry, obrací-li dnešní neděle naši pozornost ke zpěvu, nemusíme to brát úkorně, když sami nezpíváme. Vím, že jsou mnozí, kteří by chtěli moc zpívat a nemohou. Nanejvýš se přidají k ostatním. Výzva: zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce je pobídkou k tomu, jak se naladit, jaký zaujmout postoj. Máme přece za co být vděční. A navíc zpěvem dáváme najevo, jak jsme navzájem propojeni. Jak se píše v Agendě naší církve: Ve vzájemném naslouchání všichni směřují ke zpěvu „jedněmi ústy“.

Z apoštolské výzvy Zpívejte Pánu si na závěr připomeňme dvojí: 1) zpěv sboru je důsledkem toho, že Kristovo slovo proniká a podmaňuje posluchače, takže nemůžeme nezpívat – Boží slovo je jako zasetá nota, která rozezvučí lidské nitro ke chvále, v jakémkoliv provedení; zpěv je projevem radosti víry. 2) Zpěv sboru je způsob, jakým se Slovo předává druhým. Kázání, jakkoliv důležité se nezřídka brzy zapomeneme. Ale písně, které zpíváme, si v sobě neseme, v nás rezonují. Sami si je zpíváme a učíme je druhé. Zpěvem tak vyjadřujeme i předáváme svou víru. Zpěvem sobě i druhým připomínáme, kdo je naším Pánem. Vždyť dokud se zpívá, církev neumřela, ale naopak žije. 

Bratři a sestry, kdyby nás Kristovo vzkříšení nedonutilo zpívat Bohu píseň novou, píseň o našem vysvobození, pak bychom museli zpívat písně jiné. Písně, které nevidí nic z Božího nasazení pro nás, písně žalostné a ubrečené o bídě a nesmyslnosti života a světa, nebo písně nafoukané a domýšlivé, kterými se zamazává a překřikuje beznaděj i písně podlézavé a lživé. Ale Boží lid, lid Kristův, my smíme zpívat o vítězství nad otroctvím, strachem, pýchou, nad mocnostmi a silami smrti. Smíme zpívat a oslavovat Hospodina, který pro nás zápasí, trpí i vítězí, stává se našim Zachráncem i Otcem, aby se stal Zachráncem a Otcem celého stvoření. Díky za takovou píseň. Amen