Kázání: Mt 22,34-40

Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe.

Láska k Bohu a k člověku. Na tom záleží. Na tom stojí křesťanství, naše kultura, civilizace, společnost. Kdykoliv jedna část z této dvojice byla opomíjena, mělo to následky – buď ve ztrátě zájmu o bližní a jejich důstojnost, nebo ztrátou vztahu k Bohu, k autoritě vyšší než moje svědomí či osobní zájmy.  Z našich nedávných dějin máme zkušenost, že kde se vytratí láska či jakýkoliv vztah k Bohu, tam se i s lidmi jedná bez lásky, jako s číslem nebo sociologickou položkou. A místo o člověku se mluví o lidu, se kterým se žongluje podle potřeby vládnoucí ideologie.

Přitom dnes bychom mohli paradoxně říct, že jestli nám něco přebývá, tak je to právě láska. Jak často o ní slyšíme, v rádiu, v TV seriálech, talk show. Láska je slovo mnohokrát zprofanované, zředěné, oposlouchané v mnoha sentimentálních a často i pitomých písničkách. Řekneme-li někomu: miluji tě, je to stejně nezávazné jako někomu pochválit šaty nebo kytky na zahradě. To je velký problém dnešní doby: nezávaznost, přelétavost, vyzobávání toho, co mě prospívá, bez ohledu na zranění, které tím mohou utrpět jiní. Láska k sobě, k mé rodině, k mému domu. To je to, na co se sází, co jde člověku takřka samo. Aniž si uvědomujeme, že krásnými a barevnými slovy o lásce zakrýváme prachobyčejné a velmi nehezké sobectví.

Díky takovým lidem, jakým byl Jan Hus poznáváme, že opravdová láska je spojená s bolestí. Dokáže se vzdát vlastních ambicí, vlastního prospěchu pro dobro druhého. Jan Hus, když kázal na tento biblický oddíl, začal odkazem na jediný základ všech vztahů a hodnot, kterým je Ježíš Kristus. Nemůžeme postavit jiný základ než je vzkříšený Ježíš, Boží syn a náš Pán. Na tomto základě Hus stavěl svůj osobní život a k tomuto základu jako kněz vracel církev, která mnohdy zapomínala na svůj původ i poslání. Husovo reformní úsilí vyvěralo právě odtud, z jeho osobního vztahu k Bohu a z lásky k církvi. To se nám dnes často ztrácí, v té míře, jak máme postavu Jana Husa spojenou s revoltující kritikou některých nešvarů tehdejší církve. Kolikrát v něm lidé viděli hlavně buřiče, agitátora, karatele, dokonce i revolucionáře. Někdo by si ho rád představil jako autora billboardů z nedávné doby, s naditým měšcem v ruce a kritizujících hamižnou církev a její restituce. Ale to je zásadní omyl. Byla to právě Husova láska k Bohu a k církvi, která stála za jeho kněžskou,  kazatelskou i akademickou činností. Ta byla jeho hnací silou a motivací pro jeho opravné snahy.

O co Husovi šlo, to bylo napravení, očištění církve od balastu hříchu, od zapomenutí na své poslání, zvěstovat Boží slovo a být místem lásky, víry a naděje. Hus si nedovede vůbec představit víru bez spojení se společenstvím církve. Víra v cosi neosobního nade mnou, ke které se dnes mnozí lidé hlásí, bez spojení s konkrétním společenstvím, by pro něj byla naprostým nesmyslem. To proto, že vyznává svou víru v osobního Boha, kterého evangelium popisuje jako lásku. Bůh s tváří Ježíše Krista, který se pro nás vydal. Který trpěl a ztratil svůj život kvůli nám. Aby svou smrtí nám nabídl smíření, očištění od hříchu, od sobectví, nový život ve víře, lásce a naději.

Hus vše vztahoval k základu, k Ježíši Kristu. A jestliže něco s evangeliem v církvi nerýmovalo, pojmenovával to a vyžadoval nápravu. Hus cituje sv.Bernarda: „Když padne oslice, je kolem vždy někdo, kdo jí pomůže na nohy, zatímco když hyne lidská duše, není kdo by si toho všimnul.“ V tom viděl nezastupitelnou úlohu církve, jmenovitě kněží, dbát o duši člověka, varovat ji před upadnutím do zlého, pomáhat jí se očistit pokáním a příklonem k Bohu. Takovou má církev pro Husa zásadní důležitost, jde v ní o spásu lidské duše, o poslední jistotu a zároveň je místem setkávání, přijímání, solidarity, smíření. Tím je církev a její služba tolik potřebná pro celou společnost. Tehdy a snad ještě víc dnes, kdy se rozmazávají hranice mezi dobrem a zlem, mezi láskou a hedonismem, mezi vinou a výmluvami.

Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. Miluj svého bližního jako sám sebe.

Milí přátelé, právě odtud, z přikázání lásky, pochopíme Husovu často citovanou výzvu: „Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti, neboť pravda tě vysvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné.“ Láska a věrnost pravdě není nic jiného než lásku k Bohu, k Ježíši Kristu.

Taková láska k pravdě bolí. Ono totiž nestačí jen vyvěsit standardu se slovy Pravda vítězí. Je potřeba kus víry a odvahy podle toho jednat a tím naplnit své srdce, duši i mysl. A tak můžeme jen poděkovat Bohu za takové lidi, jako např. Jan Hus, kteří se odevzdali své službě, drželi se poznané pravdy, neuhnuli před nabídkou lákavých výhod a dosvědčili, že jsou věci, pro které stojí za to bojovat i trpět. Amen