Marek Zikmund

Jak je možné, že pouze dva lidé zanechali po sobě tak hlubokou stopu v našem národě? Navíc, když jejich působení v naší zemi trvalo pouhé tři roky?

Metoděj, starší z obou bratrů se narodil r. 815. Měl právnické vzdělání a nadání. Jako velmi mladý dosáhl významných vojenských hodností. Zřekl se však důležitého postu ve státní správě a uchýlil se do kláštera, aby se věnoval mnišskému životu. To ale nebyl útěk ze světa. Poznal, díky čemu bude užitečný. Žil kontemplativní život, který v něm probouzel a kultivoval odpovědnost za misii. Svou duchovní činnost opřel o dva pilíře křesťanství: o Písmo a liturgii (bohoslužbu). V díle Život sv.Metoděje se píše, že se oprostil od všeho a přeložil všechny knihy Písma z řeckého jazyka do slovanského v osmi měsících.

Konstantin se narodil až kolem roku 827 a vynikal nevšedním nadáním pro jazyky i filosofii. Také odmítl světskou kariéru a rozhodl se pro stav duchovní. Jako svého zvláštního patrona a vzor si vybral Řehoře Naziánského, jehož spisy se naučil téměř nazpaměť. Stal se – sotva čtyřiadvacetiletý! – profesorem filosofie na univerzitě. Začalo se mu jednoduše říkat „Konstantin Filosof“. Jako mladý měl sen, že před něj přivedli nejkrásnější ženy a on si měl vybrat, se kterou by chtěl žít. Mezi všemi si vybral jednu jménem Moudrost-Sofii. Moudrosti zasvětil svůj život. A nejvyšší stupeň moudrosti viděl ve sjednocení člověka s Kristem. Ve víře totiž nejde jen o poznání Božího slova, o získání pár informací o Ježíši Kristu, ale o to, že se člověk Kristu vnitřně připodobňuje. A základním pramenem pro takové poznání a vnitřní obnovení je Písmo, Bible. Proto byla a stále je meditace Písma základním kamenem života víry. Proto Cyril a Metoděj tolik usilovali o překlad Písma do řeči Slovanů, aby jejich život získal nový duchovní rozměr. Aby se křesťanství šířilo nikoliv mečem, ale od srdce k srdci. S tím souvisí také zájem o obnovení liturgie, bohoslužby. Pokud by Cyril a Metoděj přišli do Česka dnes, nedělali by nic jiného: odkazovali by k Písmu, ptali se, jestli čteme Bibli, když máme tolik dobrých překladů; a současně by zvali lidi do kostela sloužit Bohu a vytvářet společenství. Na tom stojí křesťanství a kultura naší země.

Cyril a Metoděj mají pro nás i toto sdělení: Oč budeme pevnější ve své víře, o to méně se budeme bát jiných a nebudeme snadno podléhat xenofobní hysterii. To je další aspekt života soluňských bratří. Roku 860 chazarský chán oslovil císaře Michaela, aby k Chazarům na sever od Černého moře vyslal vzdělaného misionáře. Jeho lid se ještě většinou řídil starodávným pohanstvím, ale jak židé, tak i sousední muslimové na Chazary vyvíjeli nátlak, aby přijali jejich náboženství. Tehdy se Cyril a Metoděj vydali na dlouhou cestu až do sídla chazarského chána u Kaspického moře. Zvl. pro Konstantina to byla výzva – teologické rozhovory s židovskými rabíny i muslimy. Ukázalo se, že místy ovládá hebrejštinu a Mojžíšův zákon lépe než oni, čímž si získal velký respekt.

Pro naše debaty o uprchlících a muslimech je to velká inspirace: Budeme-li pevní ve své víře, nebudeme se muset bát těch jinak věřících. Jen toho je ještě třeba, abychom byli ochotni se dovídat o druhých ověřené informace a nepodléhali výkřikům populistů a nejrůznějším zkazkám šířeným po internetu.

Po návratu z mise u Chazarů se Metoděj stal opatem kláštera Polychronu. Konstantin se stáhl do ústraní v Konstantinopoli a ponořil se do studia a modlitby. V této situaci oba bratry zastihlo pozvání k nové misijní cestě, tentokrát na Velkou Moravu.

Oba bratři se na své poslání pečlivě připravili, zřejmě za pomoci týmu mnichů v Polychronu. Cyril vytvořil speciální slovanské písmo, tzv. „hlaholici“ (z ní se později vyvinula v Bulharsku tzv. cyrilice a postupně i azbuka) a přeložil z řečtiny do slovanštiny evangeliář. Takto vybaveni se roku 863 vydali na Moravu. Překladem Bible a zavedením slovanštiny jako bohoslužebného jazyka oba bratři otevřeli srdce lidí pro živé křesťanství a výrazně ovlivnili kulturu národa.

V úvodu k evangeliím – Proglasu, se mj. píše: „Matouš, Marek, Lukáš a Jan učí všechen lid a praví: Všichni, kdož spanilost svých duší  vidíte, neboť toužíte radovat se, zapudit temnotu hříchu, a zbavit se zkázy tohoto světa  a rajský život nalézt a uniknout plameni hořícímu, slyšte nyní svým rozumem, slyšte, všechen lide slovanský, slyšte Slovo, přišlo od Boha, slovo krmící lidské duše, slovo posilující srdce i rozum, slovo toto, připravující k poznání Boha.“ 

Co na to říct? Je hezké vyvěsit při dnešním svátku moravskou vlajku na radnici, ale mnohem důležitější je otevřít Bibli a své srdce pro Boží slovo, které jako jedině nasytí lidskou duši, posílí srdce i rozum. Ne nadarmo roku 1980 prohlásil Jan Pavel II. bratry Cyrila a Metoděje spolu se svatým Benediktem z Nursie za spolupatrony Evropy.

Díky takovým lidem, jakým byli Cyril a Metoděj i Jan Hus poznáváme, že opravdová víra je spojená s láskou i s vášnivostí. Dokáže se vzdát vlastních ambicí, vlastního prospěchu pro dobro druhého.Toho je svědkem i Jan Hus (1370-1415). Mistr Jan ve svých kázáních odkazoval na jediný základ všech vztahů a hodnot, kterým je Ježíš Kristus. Na tomto základě Hus stavěl svůj osobní život a k tomuto základu jako kněz vracel církev, která mnohdy zapomínala na svůj původ i poslání. Husovo reformní úsilí vyvěralo právě odtud, z jeho osobního vztahu k Bohu a z lásky k církvi. To se nám dnes často ztrácí, jak máme postavu Jana Husa spojenou s revoltující kritikou některých nešvarů tehdejší církve. Kolikrát v něm lidé viděli hlavně buřiče, agitátora, karatele, dokonce i revolucionáře. Někdo by si ho rád představil jako autora billboardů z nedávné doby, s naditým měšcem v ruce a kritizujících hamižnou církev a její restituce. Ale to je zásadní omyl. Byla to právě Husova láska k Bohu a k církvi, která stála za jeho kněžskou,  kazatelskou i akademickou činností. Ta byla jeho hnací silou a motivací pro jeho opravné snahy.

O co Husovi šlo, to bylo napravení, očištění církve od balastu hříchu, od zapomenutí na své poslání, zvěstovat Boží slovo a být místem lásky, víry a naděje. Hus si nedovede vůbec představit víru bez spojení se společenstvím církve. Víra v cosi neosobního nade mnou, ke které se dnes mnozí lidé hlásí, bez spojení s konkrétním společenstvím, by pro něj byla naprostým nesmyslem. Mistr Jan vyznává víru v osobního Boha, kterého evangelium popisuje jako lásku. Bůh s tváří Ježíše Krista, který se pro nás obětoval. Který trpěl a ztratil svůj život kvůli nám. Aby svou smrtí nám nabídl smíření, očištění od hříchu, od sobectví, nový život ve víře, milosrdenství a smíření.

Hus vše vztahoval k základu, k Ježíši Kristu. A jestliže něco s tím v církvi nerýmovalo, pojmenovával to a vyžadoval nápravu. Hus cituje sv.Bernarda: „Když padne oslice, je kolem vždy někdo, kdo jí pomůže na nohy, zatímco když hyne lidská duše, není kdo by si toho všimnul.“ V tom viděl nezastupitelnou úlohu církve, jmenovitě kněží, dbát o duši člověka, varovat ji před upadnutím do zlého, pomáhat jí se očistit pokáním a příklonem k Bohu. Takovou má církev pro Husa zásadní důležitost, jde v ní o spásu lidské duše, o poslední jistotu a zároveň je místem setkávání, přijímání, solidarity, smíření. Tím je církev a její služba tolik potřebná pro celou společnost. Tehdy a snad ještě víc dnes, kdy se rozmazávají hranice mezi dobrem a zlem, mezi láskou a hedonismem, mezi vinou a výmluvami.

Milí přátelé, právě odtud, z přikázání lásky, pochopíme Husovu často citovanou výzvu: „Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti, neboť pravda tě vysvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné.“ Láska a věrnost pravdě není nic jiného než láska k Bohu, k Ježíši Kristu.

Taková láska k pravdě něco stojí. Ono totiž nestačí jen vyvěsit standardu na Hradě se slovy Pravda vítězí a tím zakrývat své lži, podrazy a vulgaritu. Je potřeba kus víry a odvahy podle poznané Pravdy jednat. Jakou máme víru a kulturu, takovou budeme mít demokracii. A tak můžeme jen poděkovat Bohu za takové lidi, jako Cyril, Metoděj, Jan Hus a další, kteří se odevzdali službě Bohu i lidem, drželi se pravdy i moudrosti, neuhnuli před nabídkou lákavých výhod a dosvědčili, že jsou věci, pro které stojí za to bojovat i trpět.  Amen