Hospodina miluji; on slyší můj hlas, moje prosby, sklonil ke mně ucho. Po všechny své dny chci k němu volat. Jak se mám odvděčit Hospodinu, že se mne tolikrát zastal? Zvednu kalich spásy a budu vzývat Hospodinovo jméno. (Žalm 116,1-2.12-13)

Modlitba

Pane, jsou chvíle, kdy jsme bezmocní. Zřítí se letadlo a je tolik mrtvých. Objeví se vir a my jen sledujeme, kolik dalších lidí se nakazilo a nemoci podlehlo. Jsou síly, které jsou mocnější než my, kterým nerozumíme. To všechno, smutek a úzkost, zradu a bolest jsi, Pane zažil také a dobře tomu rozumíš. Ale ty jsi vstal z mrtvých, jsi vyvýšený naše všecko a také nás pozvedáš vzhůru k sobě. Pro každého jsi otevřel cestu ke svému i našemu Otci. Uprostřed bezmoci zakoušíme tvou přítomnost. Uprostřed našich pádů, zatmění a neštěstí svítí světlo vzkříšení. Doprovázíš nás. Děkujeme, že na své cestě nejsme sami, že nám dáváš přátele a do našeho nitra vléváš svého Ducha. V něm voláme: Pane, smiluj se. Amen

Píseň 667 Vítězi k poctě zpívejme

VZKŘÍŠENÍ – TO NENÍ ŽÁDNÁ INFORMACE, TO JE

Kázání: Jan 20, 19-23

Bratři a sestry,

     Velikonoce začaly pro učedníky dost podivně a je v tom navenek i zevnitř velká podobnost s naší situací: zavřené dveře, strach, opatrnost. V uzavřeném prostoru panuje ponuré ovzduší. Jako by nebyly žádné Velikonoce. Jako by učedníci chvilku před tím neslyšeli od Marie Magdalské zprávu o prázdném hrobu a vzkříšení. Je to prostě tak, že samotná informace s nikým nepohne. 

     Ovzduší strachu minutu po minutě houstne. Špatné zprávy přeskakují od jednoho ke druhému a mísí se s úzkostnými dohady, které nemají žádný rozumný důvod. Roznícená fantazie maluje hrozící virové a jiné nebezpečí nejtemnějšími barvami. Poslední zbytky odvahy a jistoty rychle berou za své.

     Tohle známe. Říká se tomu davová psychóza a s tím máme zkušenost. Zpravodajství nám každý den kazí náladu a naplňují úzkostí. Čeho všeho a o co všechno se právem i neprávem bojíme? Napadlo nás někdy přemýšlet, kolik našich rozhodnutí a činů je přímo či nepřímo vyvoláno strachem? Nejen v osobním životě a v práci, ale i ve sboru a v církvi. Naše shromáždění často nemají daleko k tomu, aby se stala místem sdělování špatných zpráv a úzkostných obav. Ohlížíme se po zašlé slávě, vzpomínáme na dřívější lepší časy, úzkostlivě hodnotíme přítomnost a raději moc neřešíme budoucnost. Utvrzujeme se ve skepsi a obavách. Bojíme se nepříjemných otázek, na které nemáme odpověď. Mezi sebe a okolní svět stavíme zavřené dveře, aby nás nic nerušilo a neohrožovalo.

     Do dusného ovzduší a obav z budoucnosti znenadání vstupuje Ježíš. Uprostřed smutných a vyděšených učedníků stojí z ničeho nic živý Kristus, jehož živou a životodárnou přítomnost zatím nebere na vědomí nikdo z přítomných. Ježíš zvítězil nad smrtí. Nezadržel ho ani těžký kámen, který uzavíral vchod do hrobu. Nezabrání mu ani náš strach, ani jeho příčina. Ježíš přichází. To je dobrá zpráva, kterou potřebujeme slyšet. Ne pouhá informace, to je skutečnost.

     U jednoho překvápka to nekončí. Ježíš, jenž se znenadání octl mezi ustrašenými učedníky, nepronáší lacině povzbudivý projev. Nevysvětluje, že nebezpečí není tak velké, jak se zdá. Nerozdává ověřené návody, jak si pozvednout náladu či sebevědomí. Jenom tam stojí a ukazuje učedníkům své ruce a bok. Ukazuje své rány, jako by říkal: "Podívejte, tím vším jsem prošel." Co pokládáte za konec, žádným koncem není. Ježíš se nám nepředstavuje jako zářící zjevení slávy v růžové zahradě. Setkává se s námi jako ten, kdo prošel utrpením, bolestí, samotou, karanténou od svého Otce.

     Ke třetímu překvapení dochází, když Ježíš promluví. Do pohřební nálady a obav z budoucnosti znějí slova: "Pokoj vám." Je to obyčejný pozdrav. Židé se tak zdravili, když se potkali. Jako když my řekneme: "Dobrý den." Ježíš ta slova dvakrát opakuje. Ježíšův pozdrav je Božím slovem, které vzápětí tvoří novou skutečnost. Bůh řekl a stalo se. Ježíš řekne "Pokoj vám", a ten pokoj je tu. Kde vládla sevřenost a obavy, nastává v Ježíšově přítomnosti Boží pokoj. A učedníci se radují. Kraličtí to kouzelně formulují: „I zradovali se.“ A snad si vzpomněli na Ježíšova slova, která od něj kdysi zaslechli a možná už zapomněli: „Já jsem přišel na svět jako světlo, aby nikdo, kdo ve mne věří, nezůstal ve tmě.“ (J 12,46)  

     To je, jako by se v místnosti otevřela okna a dovnitř proniklo slunce. Setkáváme se se vzkříšeným Mistrem a Pánem. Když učedníci zaslechli informaci o tom, co se stalo, nic nepochopili a nic neprožili. Až se osobně setkali se živým Kristem. K tomu často dojde ve slabosti a úzkosti, když je kolem nás tma nebo nejrůznější odstíny šedi. Oslovení, darovaný pokoj přemáhá obavy a strach se mění v radost. Kde byla ošklivě cítit smrt, vane najednou dech života. Svět, v němž bylo zatěžko žít, dostává nové veselejší barvy. Nikdo neslibuje, že problémy jako zázrakem zmizí, že nás už nic zlého nepotká. Přesto však přichází překvapivá jistota, že se Bůh nevzdal nás ani dnešního světa, že nejsme a nebudeme sami, že pravdu nelze zabít a že ta spolu s láskou vítězí nad lží a nenávistí.

     Pak přestává být rozhodující, že život vždycky neběží podle našich představ a že s námi okolnosti všelijak zmítají. Někdy jsme nahoře a někdy na dně svých sil i možností. Někdy máme radost, jindy smutek, občas se octneme v nebezpečí a čas od času nás život nepěkně semele. Nic z toho nás však neodloučí od Boží lásky, která je v Ježíši Kristu, našem Pánu.

     Setkání s živým Kristem mění naše postavení, ačkoli vnější okolnosti zůstávají stejné. Ke změně však nedochází pro naši vnitřní pohodu. Není samoúčelná a není jen pro nás. Má význam i pro ty, mezi nimiž žijeme. Ježíš to učedníkům sděluje slovy: "Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás." To je čtvrté překvapení. Živý Kristus dává našemu životu poslání. Stáváme se účastníky Božího díla, nositeli pokoje a úžasné zprávy o Vzkříšení.

     Obsahem našeho poslání je nevídaná pravomoc: "Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny; komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou." Co to znamená? Na jedné straně výzva k odpouštění – s vědomím, kolik nám bylo odpuštěno a jak je moc potřebujeme. Na druhé straně výzva k obezřetnému stanovení limitu – odtud až potud. Jsou věci, které odpustit nelze. A církev je povinna mluvit, vyjadřovat se jasně. Na jedné straně nemáme počítat, kolikrát jsme odpustili, neboť sám Kristus odpustil i na kříži. Odpustil nám i druhým. Zahrnul nás svou milostí a tak pojďme a zpívejme, povídejme o tom, od čeho zlého jsme osvobozeni a jak nás naplňuje víra. Na druhé straně nemáme a nesmíme zakrývat zlo laciným odpuštěním, které nás osobně nic nestojí. Můžeme odpustit těm, kteří se za své viny, zločiny nikdy nezodpovídali? V těchto dnech si připomínáme 70 let od přepadení a zrušení řeholních řádů komunistickým režimem. Jak se postavíme vůči tomuto násilí a mnoha jiným, které mají dopad až do dneška? Lze jen tak přejít, že na mnoha vysokých pozicích našeho státu jsou lidé, kteří byli protěžovanými kádry totalitního režimu? Jistě i těmto lidem lze odpustit, ovšem bez ochoty druhé strany by šlo pouze o prázdné floskule.  

     Možná se nám uložené poslání zdá být nad naše síly. Hodíme se k němu? Stačíme na něj? Dřív, než to stačíme jakkoliv zpochybnit, přichází páté překvapení: Ježíš po těch slovech dechl na učedníky a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého." Je-li živý Kristus uprostřed svých učedníků, uprostřed nás, mění to okolnosti i nás samé.

     To prožíváme pokaždé, když nás osloví živý Kristus, když se stane středem našeho života i společenství. Jeho slovo a Duch svatý s námi jednají překvapivě i dnes, vlévají světlo, očišťují od myšlenek o naší nepotřebnosti a nezajímavosti, naplňují nás každého vůní milosti, pokoje a radosti, kterou můžeme šířit ve světě.

     Vzkříšení není pouhá informace, je to setkání s živým Kristem a život pod vládou jeho Ducha. Jako by odvalený kámen vykřesal jiskru, která přeskakuje od srdce k srdci, zapaluje nás a spojuje v písničce víry: Jasný jako plamen anděl sestoupil, odvalen je kámen, prázdný hrob tu zbyl. Buď Tobě sláva, jenž jsi z mrtvých vstal! Smrt již nemá práva, vítěz tys a král! Amen

Nicejsko-cařihradské vyznání víry:

Věříme v jednoho Boha, Otce všemohoucího, učinitele nebe i země, všech věcí viditelných i neviditelných.

A v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, z Otce zplozeného přede všemi věky, Boha z Boha, světlo ze světla, Boha pravého z Boha pravého, zplozeného nikoli učiněného, téže bytnosti s Otcem; skrze něhož všecko učiněno jest;

jenž pro nás lidi a pro naše spasení sestoupil z nebes a vtělil se z Ducha Svatého a z Marie Panny a stal se člověkem, ukřižován také za nás pod Pontským Pilátem, trpěl a byl pohřben.

A vstal z mrtvých třetího dne podle Písem, a vstoupil na nebesa a sedí po pravici Otcově
a opět přijde se slávou soudit živé i mrtvé, jehož království nebude konce.

A v Ducha Svatého, Pána a oživovatele, jenž z Otce a Syna vychází, jenž s Otcem a synem je zároveň uctíván a oslavován, jenž mluvil skrze Proroky; a jednu svatou obecnou a apoštolskou církev. Vyznáváme jeden křest na odpuštění hříchů a očekáváme vzkříšení mrtvých a život budoucího věku. Amen.

Píseň 346 Buď tobě sláva  

Modlitba

Náš Pane a Bože,

prosíme, ať se spolu radujeme z tvého vzkříšení a z toho, že se můžeme s tebou setkat ve svém životě. Prosíme, ať dobrá zpráva o tobě a modlitby nás spojují a povzbuzují.

Pane, řekl jsi, že nás žádná zlá moc nemůže vzdálit od tvé lásky, že ani pády nás neodsunují z tvé milosti a zájmu. Prosíme za oběti koronaviru, za jejich blízké. Dej pozůstalým svůj pokoj a odpovědným lidem moudrost pro jejich rozhodování. Ať spolu brzy překleneme nastalou krizi.

Prosíme za požehnání pro náš sbor, za děti i dospělé. Dávej nám odvahu být tvými svědky, i moudrost, jak využít tento zvláštní čas k promýšlení našeho poslání a konkrétních akcí.

Prosíme za naši zemi a celou společnost, za ohleduplnost a solidaritu. Ať hledáme pravdu a dobro pro sebe i druhé.

Prosíme za představitele naší církve i našeho seniorátu.

Prosíme, křesej o nás jiskry Ducha svatého, probouzej v nás nové nadšení, vytrvalost a lásku ke konání dobra a dej, ať smíme kolem sebe i na sobě pozorovat, jak ty sám prosazuješ svou vládu.

Otče náš...

Poslání:

Každý, kdo věří, že Ježíš je Kristus, je zrozen z Boha; a kdo má rád otce, má rád i jeho dítě. Podle toho poznáváme, že milujeme Boží děti, když milujeme Boha a jeho přikázání zachováváme. V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání; a jeho přikázání nejsou těžká, neboť kdo se narodil z Boha, přemáhá svět. A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra. (1.Janova 5,1-4)

Požehnání:

Bůh nás skrze svého vzkříšeného Syna vykoupil a přijal za své syny a dcery: ať vás naplní svou radostí a svým požehnáním.

Kristus z nás učinil Boží děti: ať vás naučí užívat pravé svobody a dá vám dědický podíl ve svém království.

Kristus nás povolal skrze víru a křest ze smrti k životu: ať vám ukazuje cestu k sobě a připraví místo u svého Otce.

Požehnání nebeského Otce i Syna i Ducha ať na vás sestoupí a zůstane s vámi. Amen

Píseň 686 Radujte se v Pánu vždy