6. Není snad pravdou, že na začátku toho, co v kosmickém smyslu nazýváme "přírodou", je "záměr lásky a pravdy"? "Svět není plodem žádné nutnosti, slepého osudu nebo náhody. […] Svět pochází ze svobodné vůle Boha, který chtěl, aby se tvorové podíleli na jeho bytí, na jeho moudrosti a na jeho dobrotě." Kniha GenesisGenesis, nespočíval v pouhém udělení autority, ale spíše v povolání k zodpovědnosti. Antická moudrost konec konců uznávala, že příroda nám je k dispozici ne jako "hromada bezdůvodně roztroušených věcí", ale až biblické Zjevení nám dalo pochopit, že příroda je dar Stvořitele, který do ní vložil vnitřní řád, aby z něj člověk mohl čerpat nezbytné poučení pro to, jak ji "obdělávat a chránit" (srov. Gn 2,15). Vše, co existuje, patří Bohu, který to svěřil lidem, ale nikoli proto, aby s tím nakládali svévolně. Když se však člověk stává náhražkou Boha, místo aby plnil úlohu Božího spolupracovníka, působí nakonec vzpouru přírody, "která je jím více tyranizována než spravována." Člověk tedy má povinnost vykonávat zodpovědnou vládu nad stvořením, chránit je a obdělávat. nám na prvních stránkách představuje moudrý projekt vesmíru, plodu Božího myšlení, na jehož vrcholu stojí muž a žena, kteří jsou stvořeni k obrazu a podobě Stvořitele, "aby naplnili zemi", "podmanili si ji" jako "správci" samotného Boha (srov. Gn 1,28). Harmonie mezi Stvořitelem, lidstvem a stvořením, kterou popisuje Písmo, byla narušena hříchem Adama a Evy, muže a ženy, kteří zatoužili zaujmout místo Boha a odmítli uznat, že jsou jeho tvory. V důsledku toho se porušil i úkol "podmanit si" zemi, "obdělávat a chránit ji" a mezi nimi a zbytkem stvoření vznikl konflikt (srov. Gn 3,17-19). Lidská bytost se nechala ovládnout sobectvím, ztratila smysl svého pověření od Boha a ve svém vztahu ke stvoření se začala chovat jako vykořisťovatel, který nad ním chce mít absolutní vládu. Avšak pravý význam počátečního Božího přikázání, jasně uvedeného v knize