V modlitbě přesahuje člověk sebe sama, a to nikoli proto, aby se ztratil, nýbrž proto, aby se našel. Tím je vyslovena podstatná otázka, otázka pravé identity naší křesťanské existence. Tato otázka na nás dnes doléhá se zvláštní naléhavostí. Kdo jsem? V síti podmínek a vztahů, manipulací a vnějších daností? Kdo vlastně jsem? ...

Přesně tak viděli svůj život žalmisté. V proměnách zážitků, v zápase o smysl a směr vlastní existence, uprostřed kontrastních zkušeností a v rozpornosti perspektiv. Člověk je sám sebou – před Bohem. V perspektivě Ježíšova příběhu to precizně formuluje apoštol: „Váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, náš život, tehdy i vy se s ním ukážete v slávě“ (Ko 3, 3n). Jelikož je tomu tak, jelikož toto je identita našeho života, identita v Bohu založená a tady – při všem pokušení, tísni a zlomech – trvající, je modlitba pro člověka, který hledá smysl, přiměřeným prvkem a nástrojem života.

J. M. Lochman, Otče náš, Kalich, 1993

Zdroj: www.e-cirkev.cz