Slovo pro tento týden: H. G. Pöhlmann - M. Stern

Kdo ale ještě šabat či neděli slaví? Kde jsou ještě šabat či neděle odděleny od ostatních dnů tak, aby byly něčím zvláštním? Světí ho snad nanejvýš menšiny v obou náboženstvích, které oslavují tento den jako svátek, kdy jsou povzneseny ze všedních dnů, slaví a upamatovávají se na to, co pro nás Bůh udělal a udělá, od stvoření, přes exodus z otroctví až po zmrtvýchvstání a nové stvoření, které očekáváme.

Jak máme zprostředkovat toto poselství modernímu egoistickému typu, který na nic nevěří, nic mu není svaté, a minulost a budoucnost jsou mu lhostejné, dokud se mu žije dobře, telka běží a prachy jsou? Co je pro něj šabat na konci týdne jiného než pracovní volno s velkým prostojem, nevyužitým časem a rozptýlením místo usebrání – čas přerušovaný tloustnutím s obvyklými pitkami a žranicemi, které jen zakrývají propastný smutek. Ostatně nekonečná řada nabídek se stará o to, že zamýšlení je sotva ještě možné, počítá se jen s bezmyšlenkovitým okamžitým uspokojením, které žije – stejně jako naše společnost, jež v honbě za zábavou nepřeje zamyšlení – ze dne na den a neptá se, co bylo, co bude a už vůbec ne na to, co pro mě Bůh dělal a udělá. …

Utrechtský kardinál Adrianus Simonis řekl: „Naše hospodářství připomíná bizarní obraz lidí, kteří běží v řadě za sebou a každý drží tomu, co běží před ním za zády pistoli. Tak se vzájemně udržují v poklusu a stávají se zajatci.“

H. G. Pöhlmann, M. Stern: Desatero v životě křesťanů a židů, Vyšehrad, Praha, 2006, str. 82

Zdroj: www.e-cirkev.cz