Bůh je láska (Benedikt XVI.)
5. 10. 2009
Skutečná novost Nového zákona nespočívá v nových myšlenkách, nýbrž v
samotné postavě Krista, jenž slovům propůjčuje tělo a krev, což je
naprosto neslýchaný realismus.
Skutečná novost Nového zákona nespočívá v nových myšlenkách, nýbrž v
samotné postavě Krista, jenž slovům propůjčuje tělo a krev, což je
naprosto neslýchaný realismus. Již ve Starém zákoně biblická novost
nespočívá prostě v abstraktních pojmech, nýbrž v nepředvídatelném a v
jistém slova smyslu neslýchaném jednání Božím.
Toto Boží působení nyní dostává svou dramatickou podobu na základě skutečnosti, že v Ježíši Kristu se Bůh sám vydává hledat "zatoulanou ovci", tedy trpící a ztracené lidství. Když Ježíš ve svém podobenství hovoří o pastýři, který se vypravil za ztracenou ovcí, o ženě, která hledá ztracený peníz, o otci, jenž vychází v ústrety marnotratnému synovi a objímá ho, pak to nejsou pouze slova, protože to vše představuje výklad jeho vlastního bytí a konání. V jeho smrti na kříži se naplňuje ono obrácení se Boha proti sobě samému, v němž se on sám daruje, aby znovu pozvedl člověka a zachránil ho. Je to láska ve své nejradikálnější podobě.
Pohled upřený na Kristův probodený bok, o němž hovoří Jan (Když přišli k Ježíšovi, viděli, že už je mrtev; nepřerazili mu proto kosti, ale jeden z vojáků mu kopím probodl bok, a hned vyšla krev a voda. Jan 19,37), v sobě zahrnuje to, co se stalo výchozím bodem tohoto okružního listu: Bůh je láska. (1 Jan 4,8) Právě tam je možno uvedenou pravdu nazírat. Na tomto základě je tudíž třeba definovat, co je to vlastně láska. (Deus caritas est, č. 12)
Toto Boží působení nyní dostává svou dramatickou podobu na základě skutečnosti, že v Ježíši Kristu se Bůh sám vydává hledat "zatoulanou ovci", tedy trpící a ztracené lidství. Když Ježíš ve svém podobenství hovoří o pastýři, který se vypravil za ztracenou ovcí, o ženě, která hledá ztracený peníz, o otci, jenž vychází v ústrety marnotratnému synovi a objímá ho, pak to nejsou pouze slova, protože to vše představuje výklad jeho vlastního bytí a konání. V jeho smrti na kříži se naplňuje ono obrácení se Boha proti sobě samému, v němž se on sám daruje, aby znovu pozvedl člověka a zachránil ho. Je to láska ve své nejradikálnější podobě.
Pohled upřený na Kristův probodený bok, o němž hovoří Jan (Když přišli k Ježíšovi, viděli, že už je mrtev; nepřerazili mu proto kosti, ale jeden z vojáků mu kopím probodl bok, a hned vyšla krev a voda. Jan 19,37), v sobě zahrnuje to, co se stalo výchozím bodem tohoto okružního listu: Bůh je láska. (1 Jan 4,8) Právě tam je možno uvedenou pravdu nazírat. Na tomto základě je tudíž třeba definovat, co je to vlastně láska. (Deus caritas est, č. 12)