Jdi na obsah Jdi na menu
 


Antony Bloom - Modlitba na pocitech nezávisí

10. 4. 2012
Když se cítíme dobře, když je naše mysl ve správném rozpoložení, když naše ústa mluví to, čím přetéká srdce, nedělá nám modlitba potíže. Mluvíme s Bohem svobodně a nenuceně.
 
Kdybychom však měli modlitbu vydat na milost a nemilost svým náladám, pravděpodobně bychom se čas od času modlili upřímně, ale na dlouhá období bychom s Bohem ztráceli veškeré spojení. Je totiž velké pokušení odkládat modlitbu až na chvíli, kdy se cítíme Bohu blízko, a myslet si, že v jiných obdobích postrádá modlitba k Bohu upřímnost.
 
Všichni ze zkušenosti víme, že máme mnoho pocitů, které nemusejí v každém okamžiku našeho života vystupovat do popředí. Nemoc nebo neštěstí je můžou z našeho vědomí vytlačit. I když například někoho hluboce milujeme, jsou chvíle, kdy si toho nejsme vědomi, a přesto víme, že láska v nás žije.

Totéž platí i ve vztahu k Bohu. Existují vnitřní a vnější příčiny, které občas způsobují, že je těžké být si vědomi toho, že věříme, že máme naději a že opravdu Boha milujeme. V takových chvílích nesmíme jednat silou toho, co cítíme, ale toho, co víme.