Jdi na obsah Jdi na menu
 


Konfiskace majetku, nebo krádež?

4. 12. 2013

 Reakce na článek Miloše Rejchrt v Protestantu 3/2012

 Šlo o konfiskaci, nebo o krádež?

Nelze nesouhlasit – co nebylo ukradeno, nemá být vráceno. Snažit se o něco takového by bylo pošetilé, nebo ještě hůř, zavánělo by to krádeží, jen z jiné strany.

Miloš Rejchrt má za to, že komunistický (ani jiný) stát nic neukradl. Jako argument mu slouží skutečnost, že majetkové přesuny neprováděli jednotlivci, nýbrž stát jako takový. A stát přece nekrade, nanejvýš konfiskuje, zabavuje, znárodňuje. Podle takového náhledu stát nevraždí, nanejvýš ukládá nejvyšší trest (smrti) coby výkon spravedlnosti. Jistě, ale platí to vždy? V případě neexistujícího svobodného soudnictví se „spravedlnost“ snadno stane politickým nástrojem vládnoucí strany, a nejvyšší tresty zastírají justiční vraždy. Příklady nejsou nutné uvádět. Podobně konfiskace, zabavování a znárodňování po roce 1948 byly libozvučným eufemismem pro krádeže. Třebaže většina československé politické reprezentace se po válce klonila k omezení soukromého majetku a mechanismy rozhodování se alespoň tvářily demokraticky. Ve skutečnosti poválečná Národní fronta povolených stran neměla s demokracií mnoho společného a po únoru 1948 už vůbec nic. Byl to stát, náš stát, kdo rozkradl soukromý i církevní majetek. Jak je uvedeno v důvodové zprávě k návrhu zákona o zmírnění některých majetkových křivd, ihned po únoru 1948 byla provedena radikální pozemková reforma vydáním zákona č. 46/1948 Sb., kterým byla konfiskována prakticky veškerá zemědělská a lesní půda. Ačkoli v té době nebyla ještě dokončena revize první pozemkové reformy. Po této reformě církvím a náboženským společnostem zůstaly jen kostely, fary, popř. malé farní zahrady. Oba zákony o pozemkové reformě, jak zákon č. 142/1947 Sb., tak zákon č. 46/1948 Sb., ustanovovaly finanční odškodnění za vyvlastněné pozemky. Církve a náboženské společnosti však nikdy finanční náhradu vyplývající z obou zákonů nedostaly. Stát tedy přišel k církevnímu majetku bezplatně. To pokračovalo i v dalších letech, např. zákonem č. 169/1949 Sb. o vojenských újezdech, či zákonem č. 185/1948 Sb., o zestátnění léčebných a ošetřovacích ústavů a o organizaci státní ústavní léčebné péče. Majetek církví a náboženských společností byl v řadě případů odejmut rovněž na základě opatření provedených mimo rámec tehdy platných právních předpisů, nebo v přímém rozporu s nimi. V dubnu, po internaci více než 2000 řeholníků se stát zmocnil asi 850 klášterních objektů, aniž by to bylo podloženo zákonným předpisem. Oficiálně tyto objekty zůstaly majetkem církve a byly spravovány Náboženskou maticí, která ovšem na základě vyhlášky č. 351/1950 Ú. I. a úředního sdělení č. 158/1951 Ú.I. tyto objekty vynucenými darovacími smlouvami převáděla bezplatně na československý stát. (J.R.Tretera, Stát a církev v České republice, 2002). Takže konfiskace, nebo krádež?

Stát ovládaný komunisty měl nezákonnost či nadzákonnost přímo ve vínku. Komunisté považovali právo za pouhý nástroj k dosažení svého cíle. Lenin r.1918 prohlásil: „Zákony mají v přechodné době dočasný význam. A jestliže zákon překáží vy vývoji revoluce, pak se zruší nebo opraví.“ Nutno doříci, že k tomu se uchylovala čs. republika ještě před komunistickým převratem, a to dekrety prezidenta Beneše ve věci vypořádání se s Němci a Maďary. Dekretem 12/1945 provedl stát zábor zemědělského majetku všech osob německé a maďarské národnosti, dekret 108/1945 rozšířil konfiskaci na veškeré majetkové hodnoty – bez náhrady! Východiskem této legislativy byla presumpce (kolektivní) viny Němců a Maďarů za zločiny nacistů. Podobně dopadla hlubocká větev Schwarzenbergů, byť její členové náleželi k odpůrcům hitlerismu. Poslanci, při přijímání os(t)udného zákona (Lex Schwarzenberg) se zaštiťovali skutečností, že se Československo rozhodlo pro socialismus a tedy pro ekonomickou strukturu bez soukromého podnikání a vlastnictví. Jak tedy můžeme tvrdit, že stát jednal podle tehdejšího práva, když se naopak právo utvářelo podle tehdejší situace, ve prospěch politických ambicí klíčových hráčů a, žel na základě msty, nikoli spravedlnosti? Cesta k uchopení totální moci byla již pilně ušlapávána. Ostatně, svezla se na tom, jak poznamenává M.Rejchrt i Českobratrská církev evangelická, a to převzetím nemalé části majetku Německé evangelické církve. O svůj díl kořisti se přihlásila prostřednictvím synodní rady již 28.května 1945! (V.Piškula, Boj o majetek Německé evangelické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku mezi ČCE a CČSH, in Cesta církve I). V rukou ČCE nakonec skončila více než čtvrtina majetku bývalé NEC – díky dekretům, které kolektivně odsoudily jedny, aby druzí byli zcela exkulpováni a mohli si bez výčitek nabrat, co unesli. Myslím, že není na škodu si to připomenout právě v souvislosti s návrhem zákona o zmírnění některých majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem v době nesvobody.

S M.Rejchrtem ovšem nemohu souhlasit s jeho tezí, že komunistický režim byl u nás nastolen procedurou v zastupitelské demokracii běžnou. Tuto „proceduru“ předcházelo již zmíněné zavedení systému Národní fronty, protizákonné monitorování činnosti odpůrců KSČ, sledování demokraticky smýšlejících důstojníků a politiků demokratických stran, provádění odposlechů, provokační akce ze strany OBZ, vyhláška komunisty vedeného ministerstva vnitra z 12.11.1947 s názvem Stíhání některých protistátních trestných činů, která výslovně konstatuje, že za protistátní aktivity nemůže být stíhán občan hlásící se ke komunistickým ideálům. (K.Nedvědický, Únor 1948 jako počátek nelegitimního režimu, in Securitas imperii 17). Samotné převzetí moci ze strany KSČ bylo nelegální, byť sami komunisté trvali na tvrzení o zákonnosti únorového postupu. 20.2.1948 podalo demisi 12 ministrů ze tří demokratických stran, k nim se 25.2. připojili další dva. Jelikož v tu chvíli šlo o nadpoloviční většinu členů vlády (celkem 26 ministrů), měl předseda vlády podat demisi celé vlády, neboť jeho kabinet nebyl usnášeníschopný. Prezident by pak vypsal volby do NÚS. (H.Ripka: Únorová tragédie) Toho se komunisté báli, neboť indicie svědčily o tom, že by z nich vyšli výrazně oslabení. Dne 24.2.48 vydal ministr vnitra vyhlášku č.48/1948, jejímž prostřednictvím došlo k podřízení národních výborů akčním výborům, v rozporu s výsledky voleb v roce 1946. Rovněž samotná existence a aktivní účast nelegálně vytvořených a vyzbrojených Lidových milicí prokazuje, že šlo o puč, který neměl nic společného s „procedurou běžnou v zastupitelské demokracii“. Režim KSČ byl od samotného počátku nelegální i nelegitimní, jak to ostatně vyjadřuje zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu (č.198/1993 Sb.).

Vraťme se zpátky k návrhu zákona o zmírnění některých majetkových křivd. Důvodová zpráva k tomuto návrhu popisuje celý způsob narovnání vztahu mezi státem a církvemi, včetně toho, co obnáší „finanční náhrada“ dle par.11., a to v kapitolách „Způsob narovnání vztahů s církvemi a náboženskými společnostmi (A), „Splácení finanční náhrady za nevrácený původní majetek církví a nábož.společností“ (B) a „Přechodné období pro církve a nábož. společnosti“(C). Výsledkem je kompromis, a to jak mezi církvemi, tak i z hlediska dopadu na státní rozpočet. Konkrétní čísla byla mnohokrát zmíněna, tak je zde nebudu opakovat. Věřím, že vyjednavači na obou stranách odvedli dobrou práci a že návrh zákona přispěje ke zmírnění majetkových křivd, kterými je poslední století vydlážděno. Vzedmuté vášně budou nutným koloritem ze strany těch, kdo nedokáží přijmout, že stát může církvím něco dlužit, z naší pozice by se to nemělo obejít bez připomínky křivd, na kterých jsme se jako církve včetně ČCE sami podíleli. To si objasňujme, o tom hovořme, za to se modleme.

 

Marek Zikmund