VELKÝ PÁTEK 10.4.2020

Introit: Žalm 22,2.19-20

Píseň z EZ 320

Modlitba

Spravedlivý a dobrý Bože, tvůj syn sestoupil pro nás do temné noci zrady, kde zůstal docela sám. I nejvěrnější ho opustili. Byl vydán na milost i nemilost zlobě, pomluvám, násilí a krvechtivosti. Vyznáváme, že před křížem tvého syna stojíme bezradně. Mnohé z nás odrazuje Ježíšova krutá smrt, podobně jako jiná neštěstí ve světě, aniž se ptáme na naši vlastní vinu. Býváme ohromeni zprávami o tragédiích, jsme pohoršeni lidmi vedle nás, ale nikoliv tím, co je uvnitř nás. A přece, nebo právě proto se jako učedníci s matkou Marií scházíme u kříže a prosíme: dej nám přijmout, že i nás Ježíš objal a unesl se vší zradou, strachem, nevěrou, s našimi nemocemi i zahořklostí. A tak jsme jeho a nic už nás nevytrhne z jeho rukou. Je to veliký div, který zahlédneme jen vírou. Ta dobrá zpráva, zatím zahalená pod utrpením a smrtí nás ujišťuje, že ty sám jsi nás našel a objal jako svého Syna. Z Kristova kříže a smrti vzchází nový život. A tak můžeme povstat a jít s pozdviženým srdcem a nadějí, že po každé noci přichází ráno – skrze našeho Pána a Spasitele. Obráceni na Něj voláme: Pane, smiluj se – Kriste, smiluj se. Amen

1.čtení: Izajáš 52,13 – 53,6

Píseň z Dodatku k EZ 695

BEZ SMRTI NENÍ ZNOVUZROZENÍ

Kázání: Jan 19,16-30

Milí přátelé, členové sboru i příchozí odjinud,

minulou neděli jsem zmínil často citovaný výrok, že se historie neopakuje a pokud ano, tak jen jako fraška. Biblické příběhy se také někdy opakují, jejich význam a smysl přitom roste. Jsou předobrazem toho, co jednou nastane a co se událo o Velikonocích, kdy vrcholí Boží příběh s lidmi. Vrcholí, ale nekončí. Kříž měl být původně tečkou za Ježíšovým životem, namísto toho se stal dvojtečkou. Ježíš umírá na kříži, jeho příběh přesto pokračuje. Dosud se neví, co se seběhne za dva dny, v neděli, ale Janovo evangelium svébytně napovídá srovnáním prvního a posledního verše dnešního oddílu. První verš (v.16): Tu jim ho (Pilát) vydal… Poslední verš (v.30): A nakloniv hlavu skonal (odevzdal svého ducha). Na obou místech se objevuje stejný výraz: vydat, vydání, tradování, předávání. Ježíš byl vydán svým katům a následně při své smrti vydává svého Ducha svatého; vydal se, odevzdává se tím nám všem, tehdy i dnes. Ježíšův kříž, to není jen vzpomínka na starou událost, to je součást našeho života.

Nesl svůj kříž… Ježíšův kříž sahá až ke mně, dotýká se mě, protože se mě týká. Ne jako svědka cizího, vzdáleného utrpení, jak se nám to často děje při sledování televize, ale jako toho, kdo ten kříž sám vyrobil. V Ježíšově odsouzení a smrti mám totiž sám prsty. Vybavuje se mi známá písnička „Byl jsi tam, když byl křižován můj Pán“. Ano, byl jsem u toho. Jsem spolupachatelem při odstraňování Ježíše ze světa, ve kterém se stal nežádoucím. Každá má zakrývaná vina, domnělé alibi, netečnost, přehlížení posloužilo dostat Ježíše na kříž. Jsem to já, kvůli komu se děje celý ten proces s procesím na Golgotu a přibíjením odsouzence na popravčí kůl. A už mně dochází další písnička, Ježíšova slova při poslední večeři s učedníky: Toto jest mé tělo, které se za vás vydává“. Ano, je to tak, vydává se i z mě! Já jsem ho zabil, já ho chtěl odstranit, aby se už nevlamoval do mých záležitostí. Proto i za mě se vydává.

Když je to opravdu takto, Ježíš musel, musí trpět mnohem víc, než jsem si kdy představoval. Vidí-li, že lidé, i jemu blízcí lidé i nadále hřeší dál, dají víc na současné trendy a nálady než na svou víru, musí to být sůl do jeho ran. Navíc, jak jsou neteční a jakoukoliv autoritu shazují. Cože? Král? Jen se za něho vydával! I tyto postoje něco vypovídají o nás. Navenek věříme v Pána Boha, přijde-li na vážnější rozhodování, máme ho v pořadí za řadou jiných věcí. Až  takový král pro nás není, abychom zůstali při něm i v utrpení a nesli jeho kříž.

  Co s námi musí zatřást, abychom prohlédli a pohlédli na kříž jako na vlastní výrobek, který nese náš podpis? Jako na svou vinu, kterou jsme přehodili na Ježíše Krista? Co se musí stát,  aby nám došlo, že se něco musí stát? Někdy k takovému posunu dochází, když člověk projde nějakou krizí, otřesem, ať se to týká zdraví, zaměstnání, vztahů. Jenže v takových situacích se často vnímáme jako oběť neblahých okolností, pokoušíme se z toho nějak vybruslit, než aby nám ta situace posloužil jako zrcadlo. A co současná celosvětová pandemie, přivede nás k něčemu hlubšímu? Ozývají se hlasy, že k nějakému posunu dojde, že svět nezůstane stejný, změní to chování celé společnosti i politik jednotlivých států, dokonce i křesťanství údajně nebude stejné, jako bývalo. Nevím, možná ano, do takových prognóz se ale nepouštím. Chci mít před očima Ježíše, jak nese kříž a je na něm ukřižován. A dojde-li mně, že je na kříží i za mě, kvůli mně, pro mě, tak to zapůsobí silněji, než zemětřesení nebo globální krize. Tady, u kříže dochází k vnitřní změně a proměně. Náznakem to popisuje evangelijní příběh. Nejprve tu vidíme vojáky zatloukající hřeby do Ježíšových rukou, losující o jeho šaty, vysmáté nad tím, že si jakýsi ubožák hraje na krále… A chvilku na to je pohled přetočen na jiné lidi, které Ježíš označuje za své nejbližší. Za tím je tajemství Velkého pátku, proměna od netečných vykonavatelů popravy, které ani na chvilku nevyruší pocit viny, k těm, kteří vědí, že i za ně Ježíš umírá.

Taková vnitřní proměna – někdy k ní dojde náhle, jindy je to dlouhý proces – je tím nejvlastnějším plodem Ježíšovy cesty kříže. Božím záměrem, který můžeme vysledovat na všech stránkách Bible a platí i pro nás. Kříž, Ježíšova smrt se dotýká našeho srdce a my poznáváme svou vinu. Takto zasaženi nelze dál zůstávat netečnými vůči Ježíši Kristu, náhodnými kolemjdoucími nebo pozorovateli. O tom svědčí těch pár lidí, kteří zůstali u kříže až do konce a snesli pohled na umírajícího Ježíše. Došlo jim, že se to děje i kvůli nim a je to i jejich příběh. A ten bude pokračovat dál v jiné podobě, než jak jej znali dosud. Třebaže sem přišli z různých míst, slyší, že se mají k sobě jako syn a matka. Takto je Ježíš poutá k sobě navzájem, ruší hranice, překonává vzdálenosti. Vzniká z nich nová rodina. Právě tady, pod křížem sestrojeným z jejich vin, vzniká zárodek Ježíšovy rodiny, společenství církve. Kde lidé vezmou vážně a osobně skutečnost své viny, své odpovědnosti, svého hříchu, o to silněji prožijí sílu odpuštění. Tu jedinou sílu schopnou změnit srdce člověka.

Kříž je znamínkem plus, znamením spojení. Spojuje mě s Ježíšem Kristem, s jeho příběhem od počátku až do konce. Ježíš vydal sebe i za mě a vydal i pro mě svého Ducha svatého, který působí víru a spojuje nás navzájem do jedné rodiny. Toho jsou obrazem nejen zmínění lidé, ale i Ježíšův spodní šat „utkaný vcelku, beze švů“, jak zdůrazňuje evangelium. Drží v celku, ani vojáci jej neroztrhli.  Ten šat je obrazem rodící se církve, která tu je teprve v náznacích, ale její základ, její Pán a jeho kříž v plné realitě. Zůstaneme-li spolu u něj, nic nás jako jeho lid nemůže roztrhnout a odtrhnout od sebe. Jen ale tehdy, budeme-li schopni, ochotni na něj pohledět jako na toho, koho jsme sami probodli (viz Izajáš 53,5), ne jako jeho majitelé, nebo neutrální pozorovatelé.

Potom dojde k tomu, že se i v našem životě uskuteční „křest“ Kristovou smrtí, kdy se z nás odloupne část starého člověka, kdy to staré je ukřižované spolu s Ježíšem. Nejvlastnějším plodem zvěsti o smrti Ježíše Krista je nechat zemřít člověka starého a dovolit, aby se zrodil člověk nový, naplněný vděčností za to, kolik mu bylo odpuštěno. Píše o tom apoštol Pavel ve svém zamyšlení o významu křtu: „Byli jsme křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom i my vstoupili s Ježíšem na cestu nového života.“ (Římanům 6,4) Hezky to vyjadřuje můj oblíbený církevní otec Basil Veliký: „Znovuzrození je počátkem nového života. Druhý život však lze začít teprve tehdy, když ukončíme život předchozí. Jako se při běžeckých závodech na stadionu dělá přestávka a závodníci si před druhým během opačným směrem odpočinou, i při změně života se jeví nutné vložit mezi oba životy smrt, která zakončuje věci předchozí a klade počátek věcem příštím.“ Amen

Píseň z EZ 324

Přímluvná modlitba

(K prosbám připojme aklamaci: Pane, o to prosíme.)

- Ukřižovaný Ježíši, i my poklekáme před tvým křížem a prosíme, abys i nás přijal do své modlitby, i my jsme nevěděli, co děláme, i my jsme to byli, kdo si myje ruce, bez pokání a obnovy srdce.  Pane, o to …

- Pane, ty ses stal kvůli nám poslušným až k smrti – kéž i my vždy a ve všem hledáme vůli tvého i našeho nebeského Otce i navzdory naší únavě, zklamání nebo v pocitech, že se nedá nic dělat. Pane, o to…

- Kriste, náš živote, svou smrtí na kříži jsi přemohl peklo i smrt – kéž žijeme ve spojení s tebou, aby tvé vzkříšení bylo pro nás nadějí nad veškerými smutnými a nepochopitelnými událostmi. Prosíme, aby tato velikonoční naděje dosáhla k lidem zasaženým válkou, hladem a jiným neštěstím. Pane, o to…

- Tys vydal svůj život z lásky k člověku – kéž bereme jeden druhého vážně a opravdově, v církvi i v celé společnosti, ať se dokážeme přijímat ve své odlišnosti a s úctou. O to prosíme pro nás i pro lidi aktivní v politickém životě. Pane, o to…

- Modlíme se za celý tvůj lid. Dávej mu svůj pokoj, ukazuj mu cestu k jednotě, abychom jednou všichni mohli oslavovat svého Pána kolem jeho stolu. Pane, o to…

- Prosíme, abys vrátil zdraví nakaženým a pokoj místům, kam už koronavirus dorazil.
Přijmi ty, kteří zemřeli na následky této choroby a potěš jejich rodiny. Podporuj a chraň zdravotníky, kteří bojují s virem, inspiruj a žehnej těm, kteří se usilují zvládnout situaci. Pane, o to…

Otče náš…

Poslání: Efezským 5,1-2

Požehnání

Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, 
ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, 
ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.
Požehnej vás a provázej vás všemohoucí a milosrdný Bůh Otce i Syn i Duch svatý. Amen.

Píseň z Dodatku k EZ 636