Jan 3,14-17

Před sebou máme kříž. Co vidíme? 
Můžeme v něm vidět symbol, nejvýznamnější symbol křesťanství, nebo značku, může nám připomenout hřbitov, utrpení, oběť, nebo třeba logo nějaké církve. Kříž odkazuje na událost, která se kdysi udála a hluboce se zapsala do povědomí lidí. 
Máme před sebou kříž, který v sobě zároveň nese tajemství proměny. Proměny, která se kdysi udála a stále k ní dochází. Jak o tom mluví Janovo evangelium: Vždyť Bůh neposlal svého Syna, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Zachráněn. Nebo taky můžeme doříct: aby svět byl proměněn.
Je Velký pátek, den Ježíšovy smrti na kříži. Mějme teď kříž před svýma očima. Doslova před očima, abychom se skrze něj podívali na to, co se stalo dřív a rozuměli tomu ve světle kříže. A takto se dívejme i na to, co se děje dnes ve světě, v našem životě, v našem nitru. Kříž jako klíč k našemu životu. Možná díky němu uvidíme některé věci jinak.
Podívejme se na chvilku zpátky, do historie. Boží tajemné dílo, které se naplno projevilo v životě Ježíše Krista, se už odráží v příbězích Božího lidu Izraele. Ve Starém zákoně čteme o častých pádech a nových začátcích, o selhání a nové šanci. Jákobův syn Josef je svými bratry shozen do prázdné studny, prodán do otroctví a následně zachráněn. Jonáše pozře velká ryba a pak jej vyvrhne na pobřeží, přesně tam, kam jej původně Bůh poslal. Celý izraelský národ po prohrané bitvě je poslán do vyhnanství v Babylonu, hlavní město s chrámem jsou zničeny a potom jej perský král Kyros propustí a dovolí mu se vrátit do vlasti. Spravedlivý muž jménem Job trpí, bez vysvětlení, pak se mu vrací vše, co ztratil. 
Tím jsou plné dějiny Božího lidu. Schéma pádu a nového vyzdvižení, ztrát a obnovení, proměňování skrze tmu a utrpení najdeme v celém Starém zákonu. Kdybychom se dívali na jednotlivé události, nebudeme jim rozumět. Podobně i mnohým útržkům svého života taky hned nerozumíme a až s odstupem vidíme jejich smysl. Proč se to a to stalo. Velký učitel církve, Augustin, to nazval jako „velikonoční tajemství“, s odkazem na Ježíšův kříž a vzkříšení. Bůh bere na sebe tu nejhorší věc (utrpení, smrt) a proměňuje ji v dobrou (nový život).
Takto můžeme číst i příběh o Božím lidu na poušti, jeho pádu do pochybování a malomyslnosti a o hadech, kteří je ohrožovali. Vypadalo to, že ti hadi se tu objevili jako trest za opětovné selhání. Ale Bůh tak jedovatý a zlomyslný není. Celý ten příběh je popisem toho, že to byla ztráta důvěry a cíle, která nastolila paniku a strach. Izraelci odklonili svůj pohled od Božího vedení i od cíle, kam je Bůh vedl a propadli zmatkům. Problémy a vinu za situaci viděli všude, jen ne v sobě. Ti jedovatí hadi byli produktem jejich malomyslnosti. Sami Izraelci šířili jed, který postupně zabíjel jejich víru. 
Bůh jim nabídnul záchranu, pomoc. Ne ovšem takovou, že by mávnul proutkem a hadi by zmizeli. To ohrožení je tu pořád. Ale měli vyrobit bronzového hada a vystavit ho na žerdi. Koho uštknul had a ten pohlédl na bronzového hada, zůstal naživu. 
Aby se lidé zachránili před jedem, museli pohlédnout na bronzového hada. Museli se podívat svému strachu a svému selhání do očí. V tom spočívala záchrana. To, co je ohrožovalo a z čeho měli strach, se proměnilo na jejich záchranu. Jen svůj jed museli přijmout a mít před svýma očima. 
Jako byl vyvýšen had na poušti, tak byl vyvýšen Ježíš, Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. Ježíš vyvýšen na kříži. Kříž, popravčí nástroj, krutá forma trestu se proměnil ve znamení lásky. Ohrožení se stalo nástrojem záchrany. Symbol viny se stal svědectvím o odpuštění. 
Proto máme před očima kříž. Kříž jako klíč k velikonočnímu tajemství a všem tajům našeho života. Proto má Ježíšova cesta na kříž centrální místo ve všech evangeliích a najdeme ji zhudebněnou v mnoha písních. Například v písni ve starém zpěvníku (Když zřím tvůj divuplný kříž), v novém zpěvníku ji zastupuje píseň se stejnou melodií Tvůj kříž mi září v temnotách. 
Když se dívám na kříž, vidím na prvním místě Boží lásku. Až teprve díky ní vidím sebe a všechen jedovatý hřích, který Ježíš bere s sebou na kříž, proměňuje jej a odpouští. Je to osvobozující.  Už nemusím vinu přenášet na jiné. Vidím kříž, vidím Boží lásku, vidím sebe. Kříž jako projev odsouzení, konce, se stal symbolem naděje a obnovy. A tak se nebojme pohlédnout  do očí tomu, co nás ohrožuje, našemu hříchu, jedu, který se do nás dostal. Nebojme se pojmenovávat všechno, co nás uvnitř ničí, zatvrzuje, uzavírá, izoluje a vložit to na Ježíšův kříž. On to unese. A pronese ze tmy do světla. Jako proměnil smrt v nový život, je s to uzdravit a proměnit vše, co v sobě neseme a jemu předkládáme. 
Neboť Bůh tak miloval svět, že svého jediného Syna dal, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný.   
Nechejme tato slova znít před křížem jako vyznání toho, co Bůh pro nás udělal a dělá. Jako vyznání, že Boží jednání a láska vše, co vede k zahynutí, proměňuje k životu věčnému. Stojíme před velikonočním tajemstvím.  
Nechejme především jej promlouvat. A místo velkých vysvětlování připojme meditaci nad křížem, nad Boží láskou, nad sebou samými: 
Neumím připustit, Pane, že by mne mohl někdo milovat pro nic za nic. Chci toho být hoden a zasloužit si to. A totéž požaduji od jiných Ale tvá náruč zůstává rozpřažená pro celý svět.
Děkuji ti, Ježíši, že ses stal člověkem a celou cestu jdeš se mnou. Teď už nemusím předstírat, kým nejsem a můžu být plně člověkem, sám sebou. A ty se mnou. 
Děkuji, že ses ztotožnil s hříchem a já tak nemusím popírat svá selhání a vidět se pravdivě se svými chybami a selháním, které chceš proměnit. 
Děkuji ti, že ses stal slabým a já nemusím předstírat, že jsem silný.
Děkuji ti, žes byl nemilován a neoblíben řadou lidí a já se nemusím snažit za každou cenu snažit, aby mě každý miloval a měl rád.
Děkuji ti, žes byl pokládán za ztroskotance, a já nemusím předstírat, že jsem úspěšný člověk. 
Děkuji ti, žes dovolil, aby tě pokládali za pomýleného, a já nemusím mít ve všem pravdu. 
Děkuji ti, Ježíši, že jsi byl vším, čím lidé opovrhují, a já tak mohu v tobě a díky tobě plně přijmout sebe – i každého jiného. Amen