Jan 20,19-29

Sestry a bratři, 
na samém začátku dnešního příběhu jsou zavřené dveře. Učedníci, apoštolové sedí za zavřenými dveřmi, protože mají strach a proto, že jejich Pán s nimi není. Tohle je klíčový moment, kdy učedníci prožívají zlom, který přináší život a který potká i ty, kteří v sobě mají víru pevně zakotvenou. Tehdy panuje nejistota, pochybnost, je to chvíle, kdy se život a víra mohou, či snad dokonce musí zachvět, aby se ukázalo, jak jsou nebo jestli jsou pevné. My tu vidíme učedníky, kteří musí – symbolicky právě během noci – dospět, musí projít nocí, temnotou, krizí víry a vzít na sebe každý svůj kříž – kříž strachu z okolního světa, kříž pochybnosti, kříž zodpovědnosti. Když byl Ježíš ještě s nimi, tak mu naslouchali, učili se od něj, chodili s ním. Jenže teď se musejí postavit na vlastní nohy, jít, sami se rozhodovat. Prožívají zlom. Možná si připadají nalomení, ale jinak to nejde. 
Proto se tu mluví o dveřích. Dveře, podobně jako noc jsou v mnoha příbězích, pohádkách a legendách důležitým symbolem, symbolem přerodu, zrání, kdy se člověk stává dospělým. Kdy vstupuje do nové etapy života. Sám Ježíš říká v evangeliu: Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu. Dveře, kterými Ježíš nyní přichází, jsou symbolickým obrazem pro přechod z jedné oblasti do druhé, např. z dětství do dospělosti, z nevíry k víře, ze strachu k pokoji. 
A právě v tomto okamžiku učedníci slyší Ježíšův pozdrav: „Pokoj vám.“ A ukázal jim ruce a bok. Na znamení, že je to on, ten Ukřižovaný a Vzkříšený. Ježíš je spolu s nimi. Rodí se něco nového, krásného. Ježíš přináší pokoj a tvoří společenství. Latinsky se společenství označuje jako „com-munio“. Smysl tohoto slova nejlépe pochopíme, když je srovnáme s jeho záporem: im-munis – imunita. O imunitě mluvíme, když někdo nemůže být předveden před soud, protože požívá poslanecké imunity (beztrestnosti), nebo když je někdo osvobozen od daní a poplatků, nebo je chráněn vůči nějaké nemoci apod. Takový člověk má imunitu. Immunis. 
Com-munis je naproti tomu ten, kdo se nezbavuje zodpovědnosti, nese společně břemena, nese svou kůži na trh, je vydán nákaze a nebezpečí; vychází mezi ostatní, stará se o ně, nebo si sedne ke stejnému stolu s ostatními, aby se s nimi pobavil nebo se s nimi namočil do společných problémů. 
Jenom tam, kde jsou lidé ochotni k takovému stání při sobě, ke sdílení a k vzájemné pomoci, je možné pravé communio, společenství. Jenom tam, kde se shromažďujeme kolem stolu v jedné víře i odpouštění, nás může Kristus vtáhnout do tajemství svého vzkříšení. Jenom tam, kde se nezavíráme za dveřmi, neizolujeme od světa, zažíváme Kristův pokoj. Proto si před vysluhováním večeře Páně přejeme pokoj, abychom se zbavili své „imunity“, své odtažitosti. 
Takové působení můžeme vidět na Tomášovi.
Na něm vidíme, jak Ježíšův pokoj překonává odcizení a proměňuje. Tomáš není pochybovač v pravém smyslu. Je to člověk, který hledá zkušenost.  Nespokojuje se jenom tím, že by uvěřil, co mu vyprávějí jiní. Chtěl by sám vidět, uchopit, dotknout se. Jen pak bude připraven věřit. Jsou to pochybnosti? Nedůvěra? Možná ano, ale také je v tom mnohem víc pozitivního. Janovo evangelium na Tomášovi ukazuje, jak je důležité si víru „ohmatat“, nejen o ní mluvit. Naše víra přece také potřebuje zkušenost. Přijmout hned za pravdu to, co nám říkají jiní, to moc nefunguje. Lidé mohou oprávněně tvrdit: Jestli vaše víra stojí za pozornost, jestli stojí za to, jak se to projeví v životě? To jsou Tomášovy otázky. Proč má smysl věřit, jaké má víra hmatatelné výsledky? Tak se ptáme možná i my, tak se mohou ptát různí lidé nás. A lidí, kteří se ptají a hledají, není málo. 
Proto si Tomáš klade pro svou víru podmínku: "Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím." Dokud neuvidím, dokud se nedotknu, neuvěřím…  Proč mu tolik záleží na vidění a dotýkání? Nejde mu o viditelný zázrak. Opravdu hledající lidé nestojí o zázraky. Tomáš chce udělat zkušenost. Nezůstat jen u toho, co slyší, nezůstat jen u naslouchání, u slov, ale chce zažít živého Ježíše Krista, kterého zahlédne a může se jej dotknout, něco s ním prožít.  
Jeho postava nás učí něčemu, co patří k samému gruntu života víry. Stále platí, že víra je ze slyšení. Víra roste z naslouchání a přijímání Božího slova. Nicméně samotná víra nemůže zůstat jen u naslouchání, u slov, vede nutně k následování. Vede do společenství lidí kolem živého, vzkříšeného Krista. A takové společenství (communio) je hmatatelné a viditelné. V něm přímo hmatáme a zahlédáme vzkříšeného Pána. K tomu vyzývá žalm (34,9): „Pojďte a okuste, jak dobrý je Pán“, stejně zve Ježíš opatrného Tomáše: „Pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku.“ Je to výzva fyzicky prožít Ježíšovu blízkost, uvidět jej a nahmatat v těch, kteří Ježíše následují, kdo tvoří jeho lid, konkrétní společenství, jeho rodinu.  
Když pomyslně vložíme své prsty do Ježíšových ran, když se vložíme do jeho společenství, naše víra se stává viditelnou a hmatatelnou. Víru žijeme všemi smysly. Vidíme jeden druhého, slyšíme, co nám kdo říká, spolu zpíváme, modlíme se, jdeme někoho navštívit, pomáháme, jak naše ruce dovedou, dáváme do toho všeho své srdce, energii, očekávání. V takovém communiu – společenství se skutečně setkáváme se Vzkříšeným. Dotýkáme se jej. Setkávat se při bohoslužbách a jiných akcích, to je cosi jako dotek Ježíšových rukou, zdvižených k pozdravení pokoje. Ježíš je mezi námi skutečně přítomen a skutečně se nás dotýká.
Nechci tím tvrdit, že jako křesťané žijeme jen tehdy, když jsme obklopeni druhými lidmi. Jistěže také potřebujeme být sami a mít své soukromí. Kdykoliv je to možné, rádi vyrazíme do přírody, do lesa, na chalupu, na zahradu… Všude tam je nádherně, odpočineme si, pookřejeme, něco potřebného uděláme. Tady si posílíme imunitu. Potřebujeme ji. Stejně tak, jako víra potřebuje ke zdravému životu komunitu. Společenství. 
Tomáš po této zkušenosti vyznal: Můj Pán a můj Bůh. Sestry a bratři, co pro nás osobně znamená takové vyznání? Zkusme to vyslovit, jen tak, pro sebe. Zkusme to vyslovit a přidat k tomu zájmeno „můj“. Můj pastýř, můj pán, můj přítel, má skála, můj Bůh. Spojuje se zde blízkost a vzdálenost, pochybnost a jistota, Bůh a člověk. Vzdálený Bůh se stává mým Bohem, nepochopitelný Bůh mi dovoluje, abych se k němu přiblížil, neuchopitelný a neviditelný Bůh mi umožňuje jej vidět a zakusit v našem společenství víry. Amen