Přísloví 8,22-31

Sestry a bratři,
co očekáváte, že uslyšíte v kostele? Pravděpodobně, že zazní Boží slovo, evangelium, a taky, zamyšlení, co to pro nás znamená a jak se podle toho zařídit. Většinou to tak je, ať se kázání podaří nebo ne. 
Dnes to bude trochu jinak. Slyšeli jsme zvláštní oddíl o Boží moudrosti, jakýsi náhled nebo vhled do Božího života. A u toho bych rád zůstal, u meditace, kdo je pro nás Bůh, a nebudu přidávat, co my s tím. O moudrosti lidí jsme slyšeli minulou neděli, dnes necháme promlouvat a působit samu moudrost Boží. 
Osmá kapitola v knize Přísloví se vymyká tím, že zde přímo mluví moudrost. Není to pojednání o jejích kvalitách, podobách a významu, ale sama moudrost se tu představuje, předkládá jakýsi autoportrét. Jako by to byla konkrétní osoba. A to s velkým poetickým nadáním, jak svědčí její krásná píseň či báseň. Takové písně v Bibli vždy obsahují něco naléhavého a hlubokého. Nechejme ji naplno vyzpívat.
Hospodin mě vlastnil již na počátku, před všemi svými skutky a před všemi časy. 
Moudrost byla u samotného stvoření, dokonce ještě před tím, než byla stvořena země a moře, hory a nebesa. Moudrost byla vždy s Hospodinem. Můžeme říct, že je nadčasová. Nepodléhá změnám a tlakům doby. Jestli tu byl starověk, středověk nebo současná postmoderna, Boží moudrost zůstává stejná, nepotřebuje se zahalovat do různých kabátu. Francouzský překlad užívá pro slovo „na počátku“ výraz prèlude – to připomíná slovo preludium, předehra. Ta udává první tóny a nalaďuje posluchače na hlavní část skladby, která bude následovat. Boží moudrost se ozývá ještě před vznikem světa. A prostupuje celé stvoření. Je základem toho, co Bůh stvořil a o čem prohlásil, že je to dobré. Náš svět i my sami jsme stvořeni dobře, moudře. Možná to nevidíme vždy, nezakoušíme jen věci dobré, máme zkušenosti i s tím, co se nepodařilo, co je přímo zlé, co ničí, deptá, ubíjí. To ale nic nemění na tom, že Bůh stvořil svět dobře. A tyto nekalé zkušenosti jsou podnětem, abychom to dobré nepřestávali hledat a o ně usilovat. A být si jisti, že takové úsilí má vždy smysl, i kdybychom si připadali jako Don Quijote v boji s větrnými mlýny. 
Ve všem, co nás obklopuje a co nás samé utváří, je zaseta Boží dobrota a moudrost, ta působí, že dokážeme rozlišovat mezi dobrým a zlým, jdeme za tím, co trvá, co dává smysl, který nás nese. Možná jej každý nacházíme v něčem jiném, nicméně moudrost vložená do hmotného i nehmotného světa nás učí, že v životě jde o víc, než jen o holé přežívání a vegetování. Každý okamžik, každý den přináší řadu podnětů k vděčnosti, ke hledání, kde je moje místo, k přemýšlení nad tím, co obstojí, co je moudré a co naopak hloupé a nebezpečné, bez ohledu na veřejné mínění.
Můžeme to říct i tak, že moudrost působila při stvoření jako vzor. Byť náš známý svět vznikal miliony či miliardy let, není splácán řadami kosmických náhod. To, jak vypadá, jak funguje, jací jsme každý osobně, má svůj počátek v Boží moudrosti. V Božím záměru. On stojí za vším stvořením. Bůh nás chce takové, jací jsme, On nás chce a miluje. Věřím, že tato víra nás povzbudí, abychom sebe dokázali přijímat, jací jsme a nechtěli ze sebe dělat něco jiného. I v mém vzniku měla prsty Boží moudrost a dobrota.  
Opravdu to takhle je. Mluví o tom sám Ježíšův příběh. Jeho následovníci v něm poznali osobu lidskou i Boží, o které platí totéž, co o moudrosti, že tu byla před samotným stvořením, ještě před počátkem všeho. V úvodu Janova evangelia stojí: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh“. (Jan 1,1) Slovo, které se později stalo tělem, bylo na počátku všeho. V epištole Koloským je něco podobného: „V něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi… všechno je stvořeno skrze něho a pro něho.“ (Kol 1,16) Ježíš byl vždy součást Božího života, tvoření a všeho jeho jednání, a to jako vzor. Podle něj bylo všechno stvořeno. Tak to později vystihlo Nicejsko-cařihradské vyznání víry: „Věřím v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky: Bůh z Boha, Světlo ze Světla, Pravý Bůh z Pravého Boha, zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem, skrze něhož všechno je stvořeno.“ Jednoduše můžeme říct, že věříme a vyznáváme, že se Bůh pustil do stvoření se vší svou moudrostí a láskou, kterou má ke svému synu. 
To, že moudrost je tady víc než pouhá vlastnost nebo ctnost, naznačují poslední verše našeho oddílu: Stála jsem oddaně po jeho boku. Na každý den jsem byla jeho potěšením, neustále jsem si před ním hrála. Moudrost tu o sobě prozrazuje, že byla Bohu společnicí, důvěrnou rádkyní, mazlíčkem. Byla Bohu ku radosti. Tím vyjadřuje velmi úzký vztah. Vztah mezi osobami. Tady, v knize Přísloví je to jen lehce tušené, později křesťané svou víru pochopili jako víru v Boha Otce, Syna a Ducha svatého. Bůh sám je společenstvím vztahů. Zůstává tajemstvím, ale nám se dává poznat jako láska.
Nemusíme teď hloubat nad tím, jak tři mohou být jedním. Zůstaňme u té zvláštní zmínky, že moudrost vystupuje jako potěšení, kterého se Bohu dostává. Dělá Bohu radost, den co den. Bůh je plný lásky, radosti, moudrosti, rozkoše, každý okamžik se dobře baví. I tak to můžeme říct. Je tím plný a to vše z něj vyzařuje a nabíjí celé jeho stvoření. Vtahuje nás do svého silového pole, jak o tom krásně píše americký františkán Richard Rohr v knize Božský tanec. 
Bůh svůj život s člověkem sdílí. Moudrost není jen s Bohem, v Bohu, ale také v jeho stvoření: Od toho času si hraji na celé zemi a raduji se, když jsem s lidmi. To je popis toho, jak je Bůh propojen s lidmi. Moudrost jako potěšení na obou stranách: Boží i lidské. Bůh se raduje z moudrosti, moudrost má potěšení, když je s lidmi. Bůh se raduje ze vztahu s každým člověkem, na takové společenství se nikdy nepřestane těšit. Raduje se, když je mezi lidmi, i ze vztahu s jedním konkrétním člověkem. Kvůli tomu se pustil do celého stvoření. Kvůli mně, kvůli komukoliv z nás Bůh stvořil naši krásnou planetu, z každého se raduje. 
Je jen na nás, jestli si toho všímáme a Boží moudrosti nasloucháme. Je na nás, jestli bude naším potěšením moudrost, anebo do sebe a na sebe obrácená hloupost. Každý si může svobodně vybrat. Máme svobodu, jak naložíme se svým životem. Jen to chci znovu říct, že se Bůh nepřestane radovat z každého opětovaného vztahu a dá mu své požehnání, jiskru, radost. Přijímá nás do svého života a dává zakusit, jak je dobrý. Jaké je pro nás potěšením. Amen