Marek 16,1-8

Sestry a bratři, 
jsme vtaženi do příběhu, který s námi pokračuje dál. Každý se v něm najdeme. Poslední večeře, soud a ukřižování, vzkříšení nejsou jen vyprávěním a vzpomínkou na to, co bylo kdysi. Ježíš vstal z mrtvých, žije, a stejně žije jeho příběh. Jako byl odvalen kámen od hrobu, je odstraněna tečka na konci příběhu, který zůstává otevřený. Abychom i my mohli do něj vstoupit. Smrt nic neukončila, Ježíšův život pokračuje a my píšeme jeho další řádky. U žen, které ráno přišly ke hrobu, jsou uvedena jména. Možná proto, abychom k nim mohli přidat i jména svá. I nás se to dotýká úplně stejně. 
Ženy u hrobu chtěly provést jakýsi poslední obřad, pomazat mrtvé tělo. Všechny plány se otočily díky nenadálé informaci: „Hledáte Ježíše? Byl vzkříšen, není tu.“ To byla bomba. Ženy chtěly jen „uchovat vzpomínku, pomazat mrtvé tělo“, jak jsme zpívali. Dát poslední sbohem. Jsou uvnitř temného hrobu, s temnotou i uvnitř sebe. Jsou na konci, a přece se konec neděje. Ježíš byl vzkříšen. Zažívají nečekaný zvrat. Vše pokračuje dál. 
Pokračuje a můžeme dopovědět, že všechno začíná. Pokaždé, když se člověk setká se vzkříšeným Ježíšem, připojuje se k jeho příběhu, otevírá novou kapitolou ve svém životě. Jako se rodí nový den, do našeho života vpadá nové světlo. Tak začíná vyprávění o ženách: „Brzy ráno prvního dne po sobotě, sotva vyšlo slunce.“ Začal nový den. Začalo něco nového. Jen to ženy zatím nevnímají, brání jim v tom zármutek. Až v temném hrobu, do kterého vstoupily, uslyšely, co se stalo. V temnotě jim zablesklo. A od té chvíle to světlo už zůstalo s nimi a v nich a neopustilo je. Třebaže se bály a nevěděly hned, co dělat. 
My se taky kdečeho bojíme a nevíme, jak a co dopadne. Světlo Ježíšova vzkříšení ale svítí. Jedna píseň to hezky vystihuje: „A od té chvíle život ten už nepřestává. I ve tmách vzchází každý den Otcova sláva.“ Může být venku zataženo, můžeme se sami zatáhnout, ale to světlo svítí. Ježíš žije. Jak lépe popsat skutečnost víry a života v Boží přítomnosti než takto. Rozednívá se, vychází slunce, tma se vytrácí, kde jsem se bál, je mi teď příjemně a těším se na nový den. I tak můžeme vylíčit, co pro nás znamená Ježíšovo vzkříšení a spása, záchrana. Není to jen minulost, starý příběh, který si pravidelně připomínáme, ani jen budoucnost, že na konci světa nebo mého života Bůh udělá pořádek a přijme mě k sobě. Ježíš je už teď se mnou, v pohodě i ve strachu, ať to prožívám nebo ignoruji. Je to skutečnost, která mi dává radovat se z dneška a těšit se na nové ráno. Jako ženám zasvitlo v temném hrobu, Ježíš je i pro mě světlem všude, kde jsem. Dnes, zítra, i tehdy, až umřu, jeho světlo nepohltí žádná tma, ani smrt. O tom mě ujišťuje Ježíšovo vzkříšení. Každý den je zázrak, který pro mě připravil Bůh a já jsem zván mít na něm podíl.  
Světlo nám pomáhá všímat si krás i bolestí našeho světa, lidí vedle nás. A také se odráží ve mně a na mně. V příběhu je zmíněna jedna barva: bílá. Mládenec, kterého ženy zahlédly uvnitř hrobu, měl na sobě bílé roucho. Kdo to byl, nevíme. V jiných evangeliích se mluví o andělu. Tady je to mládenec. Někteří vykladači jej spojují s mladíkem, který byl u Ježíšova zatčení a jako jediný hned neutekl. Vojáci jej chytili, ale on jim nechal v rukou své šaty a utekl. Třeba to byl opravdu on. Nevíme, o to ale nejde. Důležité je, jak je tady popsán. Zatímco ženy jsou hned na počátku uvedeny svým jménem, tento mladý muž je charakterizován bílým rouchem. Proč? Bílé šaty mívají nevěsty, bílá navozuje představu nevinnosti, čistoty, nového začátku. Jednou se Ježíš ukázal svým učedníkům v neobvyklém světle: Byl jakoby proměněn před jejich očima, jeho šat byl zářivě bílý, jak by jej žádný bělič na zemi nedovedl vybílit (Mk 9). Ježíš se ukázal, jaký a kdo opravdu je: jako Boží syn, jako světlo světa. Tím byl vlastně vždy, jen učedníci zahlédli na malou chvilku, co se pak rozneslo a plně rozzářilo o Velikonocích. Proto má mládenec bílé roucho, jako znamení Ježíšova vzkříšení. Samotného Ježíše tady nevidíme, jen prázdný hrob a světlo, které se odráží na bílém oděvu. - Tak se Ježíšova přítomnost a sláva odráží na každém, kdo v něj věří. Jak to Ježíš řekl těm, kdo jej následovali: „Vy jste světlo světa.“ Podobně píše i kniha Zjevení o velikém zástup lidí všech ras a národů před tváří Beránkovou, oblečených v bílé roucho. (Zj 7) Takové roucho je znamením vzkříšení, nového života. Proto ti, kdo uvěřili, mívali na sobě při křtu bílý oděv, kterým dali najevo, že jsou spojeni s Ježíšem i všemi, kdo v Něj věří. Proto sobota o Velikonocích se nazývá Bílá, jelikož večer toho dne byl vyhrazen pro křest.  
Velikonoce, svátek Vzkříšení je tak zároveň připomínkou a obnovením našeho křtu. Našeho spojení s Ježíšem Kristem a s jeho lidem. Apoštol Pavel to popisuje jako oblečení nového roucha: „Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli.“ (Gal 3,27) Nemusíme mít na sobě nic bílého, jde o to, že pomyslně oblékáme Krista, vyznáváme jej, necháváme jeho světlo svítit a prosvětlovat i nás, propojovat a proměňovat. Obnovením křestního slibu odpovídáme, že světlo víry přijímáme a necháváme ho v sobě hořet. Věříme, že nás Ježíš přijímá, vyznáváme to a Ježíše následujeme. Odpovídáme na to, co se stalo v den Vzkříšení. Celý náš život, všechna naše setkání je odpovědí na to. Proto slavíme bohoslužby v neděli, kdy vše kdysi začalo. Rozhodli jsme se přijít a slavit. Jako se Bůh pro mě, pro nás jasně vyjádřil, my na to reagujeme. Bez naší odpovědi bychom zůstali jen pozorovateli, kterých se celý velikonoční příběh nijak nedotýká. A tak tu jsme, abychom se modlili, zpívali, naslouchali, slavili, přijímali a tak odpovídali na zázrak Velikonoc, na milost a lásku, kterou nacházíme u vzkříšeného Pána. Tak je dnešní den jak oslavou vzkříšení, Božího díla a daru, tak i časem pro naši odpověď, pro připomínku našeho křtu a přiznání se k němu. Nemáme na sobě bílá roucha, ale, jak píše Pavel, svým křtem a vírou jsme oblékli Krista. Jsme jeho světlem. Místem, kam může kdokoliv přijít a zapálit plamínek pro sebe. Zažít setkání s Tím, kdo se za nás vydal, kdo nás miluje a přijímá. Je jedinečné, je to nezměrná milost, že jsme i my tady do tohoto Božího jednání zapojeni.
Sestry a bratři, velikonoční příběh nemá šťastný konec, protože nemá žádný konec. Zůstává otevřený, jako byla otevřená Ježíšova náruč na kříži, jako byl otevřený Ježíšův hrob, jako byla otevřená ústa žen v šokujícím údivu, jako je otevřená Boží milost pro každého. V síle Boží milující přítomnosti můžeme žít a jít dál, otevřeni jeden pro druhého, s nadějí pro další kroky a rozhodování, která jsou před námi. Jsme ve světě, který Bůh miluje takový, jaký je, jsme lidmi, které Bůh miluje takové, jací jsou. Nemusíme vše z toho chápat, ale můžeme nechat své životy i celý náš kostel prosvětlit zvěstí, že Ježíš žije! Amen