Matouš 21,18-22

Sestry a bratři, 
představme si, že mezi nás přijde Ježíš, je s námi při bohoslužbách, na schůzi staršovstva, při nábožku, u kávy s pohoštěním, při našich rozhovorech. Jak se bude cítit, co si bude myslet? Bude tady rád, připadat si jako doma mezi svými, nebo bude něco postrádat? Sám na to můžu odpovědět jen tak, že věřím, že je opravdu mezi námi, ale jak to prožívá, jak nás vnímá, to bych ponechal jako otázku. Možná trochu zvláštní, psychologickou otázku, ale proč ne. V určitých nejasných situacích bývá doporučeno se ptát, jak by se zachoval Ježíš a podle toho se pokoušíme i my jednat. Tak proč se teď nezeptat, jak se Ježíš může u nás cítit? Tady, mezi svými, kteří jako křesťané nesou na sobě jeho jméno. Může to prožívat velmi silně. Že má Ježíš city, emoce, očekávání, to projevil mnohokrát a právě mezi svými. I teď, když krátce před Velikonocemi navštívil Jeruzalém. Za to město si klidně můžeme dosadit Přerov. Ježíš sem přichází a evidentně něco očekává. Soudě podle jeho reakce. 
Se svou reakcí to Ježíš pořádně přehnal. A hned dvakrát. Poprvé, když měl hlad a chtěl se najíst, a jelikož nenašel, co hledal, proklel fíkovník, který na sobě neměl žádné ovoce. Fíkovník uschl. Bez milosti s ním Ježíš skončil. A podruhé to přehnal, když učedníkům slíbil: „Budete-li mít víru a řeknete této hoře, zdvihni se a vrhni se do moře, stane se to.“
Ježíš to se svou reakcí skutečně přehnal. Jenže záměrně. Měl důvod. Byl totiž hladový. A jsme u toho, jak se tehdy cítil a jak se může cítit mezi námi. Měl hlad a na fíkovníku nic nerostlo. Nenašel nic, čím by se nasytil. Nešlo zrovna o strom. Ježíš nenašel nic, čím by se nasytil a potěšil mezi svými, v Jeruzalémě, uprostřed společenství Božího lidu. V tom spočívala jeho frustrace. Fíkovník je na mnoha místech v Bibli, zvlášť u proroků, obrazem Božího lidu. Zelené listy a sladké plody představují ovoce víry, lásky, milosrdenství, naděje a odvahy. K tomu svůj lid Hospodin uschopňoval, vybavoval, opečovával, takové plody se od něj čekaly. A ty čekal teď i Ježíš a byl hořce zklamaný, neboť žádné ovoce nenašel. Toto nenaplněné očekávání bylo impulsem k tomu, aby se svými učedníky mluvil o víře. Protože tam, kde není víra, nejsou plody. Není nic k nasycení.
Já věřím, že i my se chceme sytit. Proto přicházíme sem, kde můžeme nabírat. A snad i nalézáme, co nás naplňuje. Jenže nechodíme jenom sem. Přes týden se pohybujeme v prostředí, kde většinou na známky víry nenarážíme. Naopak. Normální je v našem okolí nevěřit, všechno zpochybňovat, zvláště to, co nás přesahuje, co voní po Bohu. A my jsme tak nepřímo tlačeni k tomu se přizpůsobovat, víru si nechávat pro sebe, upravit si ji tak, aby nás ani jiné moc nepíchala, nepopichovala a my si ji drželi jen pro určité okamžiky. Tak jsme si pomalu zvykli na to, moc neočekávat a do ničeho velkého se nepouštět. 
Je samozřejmě dobré, správné být oběma nohama na zemi, jinak to pořádně ani nejde, okolnosti nás usazují, nejen nevěřící okolí, ale i starosti v práci, se svým zdravím, události ve světě. A moc dobře víme taky o svých osobních limitech i nedostatcích u lidí kolem nás. Je toho hodně, co utváří naši mentalitu, co nás drží při zemi a často k ní přímo tlačí.
Nejde jinak než se držet oběma nohama při zemi. Ale vedle toho máme také hlavu a srdce a ty můžeme otočit směrem k Bohu. Proto Ježíš mluví o víře. A s velkým důrazem. Dvakrát tady prohlásí: „Budete-li mít víru.“ Říká to ve chvíli frustrace, zklamání, že se nesetkal s chutnými plody, že jeho očekávání nebylo naplněno. Odnesl to fíkovník, který po Ježíšových slovech uschl. Jako znamení, že strom, který tu rostl třeba stovky let, tu není napořád. Stejně i Boží lid, který nenese plody, tu nemá garantovanou budoucnost. Třeba přežije, ale bez plodů nebude nikoho zajímat. I Ježíše takový neplodný strom pořádně vytočil. 
Můžeme si, bratři a sestry, připustit, že Ježíše leccos vytočí i tady mezi námi. Je to klidně možné. A hlavně je to zdravější, než se ukolébávat představou, že je všechno v pořádku. Nebo se omlouvat tím, že se nedá nic jiného dělat. Že je svět takový, jaký je, společnost nám nepomůže a my už navíc nemáme.  
Na to Ježíš reaguje vyostřeně, až neempaticky. A to proto, aby vynikla jeho výzva: „Budete-li mít víru a nebudete pochybovat, i kdybyste řekli této hoře: Zdvihni se a vrhni se do moře – stane se to.“ 
Je něco takového možné? Dokázal někdo díky víře přemístit horu, nebo alespoň menší kopec? Kdysi se podařilo přemístit na kolejích kostel a možná i jiné budovy. Ale horu? Občas lze vidět v přírodě nakrojené kopce, kde se těžil kámen nebo jiná hornina, a teď z nich zůstala okousaná torza. Člověk dokáže leccos, je na to dnes dobře vybavený. Ale aby k takovému přesunu stačila pouhá víra? Nevídané. Absurdní. Není to náhodou doklad toho, že Ježíše nemáme brát doslova a do písmene vážně? 
Doporučuji jej brát vážně. Chce tím říct, že vždy je možnost něco udělat, v jakékoliv době. Jde především o to, jestli věříme, nebo ne. Pokud ano, dokážeme pohnout i s horou. Tedy s tím, co se zdá, že je tu na věky, co je nepohnutelné jako hora. Ježíš tu vyhmátnul a pojmenoval to podstatné. Jde o víru. O to, jestli se jí necháme vést a posilovat. Vnější okolnosti nedokážeme ovlivnit, ale můžeme ovlivnit, jak se k nim postavíme, jestli budeme jen hledat důvody, proč to a to nejde, anebo ve víře budeme hledat řešení. A vytrváme u toho. 
Víra hory přenáší. Řekl to Ježíš, tak to rčení platí. Představme si takovou horu, cokoli, s čím se nedá hnout, s čím si nevíme rady. Byl tu totalitní systém, který si osoboval, že tu bude na věčné časy - a pak pod náporem víry a touhy po svobodě se zhroutil jako domeček z karet. Měli jsme hrůzu z odluky církve od státu, že to sbory neutáhnou - a jakmile jsme se do toho pustili, ukazuje se cesta, namáhavá, ale schůdná. Někdy vidíme, že se lidé ztrácejí z kostelů, opouštějí církev, vypadá to na nezvratný trend - a pak se začnou objevovat jiní, kteří hledají, hladoví a nacházejí zde nasycení. Nebo můžeme mít hromadu obav z toho, když bude sbor administrován, bez svého faráře. Jak to vše zvládneme?  
Je toho hodně, co vzbuzuje obavy. Ale my na to známe odpověď – věřit. Jestliže budeme věřit, náš fíkovník, náš život ponese ovoce a bude mít co nabídnout. A bude nás napadat, co všechno můžeme dělat, co podnikat, jak využívat kostel a zvěstovat evangelium o Ježíši Kristu – a nejrůznější překážky a zábrany už nebudou nepřekonatelnou horou problémů. Budeme-li mít víru, Bůh nám vždy ukáže cestu a dá sílu na ní vytrvat. Amen